Sladké sny | HP fanfiction

Kapitola dvacátá

„Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi." - Kurt Cobain

Nikdy bych nevěřila, že práce může být zábava. Ale když teď pobíháme po Siriusově novém bytě od hlavy až k patě postříkání všemi možnými i nemožnými barvami, nedovedu si představit, že by to vůbec mohlo být jinak.

Vlastně si ani nejsem jistá, kde se ten nápad vzal. Každý normální kouzelník by si určitě ťukal na čelo - já ostatně ještě dneska ráno patřila mezi ně. Sotva na mě však přistála první kapička modré barvy, okamžitě jsem svůj názor přehodnotila.

„Zlato!" zavolám za ním a sotva se ohlédne, přejedu po špičce štětce prsty tak, že jen o chvíli později se na jeho už tak dost zneřáděném plášti objeví další várka malinkých modrých teček.

„No počkej!" vykřikne a já se okamžitě dávám na zběsilý úprk. Jelikož se ale směju tak hlasitě, že mě musí slyšet i sousedi, hádám, že to ztrácí na veškerém svém významu. „Á tady jsi!" zvolá vítězoslavně.

„Nenene!" chechtám se skrčená v koutu. Je to marné, vzápětí na mě přistává alespoň trojitá várka. Bez dalšího přemýšlení se mu vrhám do náručí a pevně se k němu přitisknu. Naše rty se spojí ve vášnivém polibku tak nedočkavém, jako bychom se neviděli alespoň sto let.

„Miluju tě," zašeptám, když se od sebe odtrhneme. „Strašně moc tě miluju."

Sirius se usměje. Bere mou tvář do dlaní a já cítím, jak mi na líčkách konečky prstů kreslí malé srdíčka. „Já tebe taky."

Pak mě políbí znovu. Tentokrát trochu pomaleji, ale možná právě o to, je ten polibek intenzivnější. Opatrně vsune koleno mezi mé nohy, abychom byli ještě blíže u sebe. Rukou mu vjíždím do vlasů, prahnu po každém dalším doteku.

„Budu muset jít," vydechnu nešťastně.

„Ještě ne," zaúpí.

„Musím," zaprotestuju a velice neochotně se tak vymámím z jeho náručí. Kdyby záleželo na mně, strávila bych tady s ním každý okamžik svého života. Ale věci bohužel nejsou tak jednoduché. „Přijdu zase zítra."

Opře si své čelo o mé. Několik chvil tam jen tak stojíme, ztrácíme se v očích toho druhého. „Počkej!" vyhrkne najednou. „Dostal jsem skvělý nápad." Bere mě za ruku a společně tak přicházíme do místnosti, kde jsou v různých kbelících namíchané všechny barvy. „Jaká je tvoje oblíbená?"

„Žlutá," odpovím automaticky.

Opatrně mou dlaň smočí v kbelíku se zářivě sluníčkovou barvou a následně se mnou dojde ke stěně. „Na památku," odpoví. „A taky abych mohl mít pocit, že jsi tady vždycky se mnou," s těmito slovy ji přiloží k jedinému kousku místnosti, který se nám za celý den podařilo vymalovat tak, že vylapal alespoň trochu slušně.

Chvíli jen tak zírám na otisk své ruky, neschopná pochopit to, co právě udělal. Jakmile mi konečně dojde hloubka tohoto jeho gesta, vrhám se mu kolem krku. „A co tvoje oblíbená barva?" zeptám se po chvíli. „Přece bys tam tu mou chudinku nenechal jen tak samotnou."

Vesele se na mě usměje a bez dalších slov i on smáčí svou ruku v barvě. Jen o několik sekund později se pak vedle mé drobně dlaně objeví i jeho červená. Napadá mě, že jsem ještě nikdy neviděla nic tak krásného.

„Nechám si to zarámovat," prohlásí uznale, jako by mi četl myšlenky.

Tiše se zasměju. „Taky bych brala takový domů."