Sladké sny | HP fanfiction

Kapitola třetí

Moje lenost dosahuje během posledních dnů maxima. Což... není vůbec špatné, protože jsem se na plno ponořila do psaní. :) Snad kapitola Sladkých snů někoho potěší. Užijte si ji, Lith

----------------------------------

„Ať zkoumáme a poznáváme svět, jak chceme, vždy si podrží stranu dne a stranu noci."

- Johann Wolfgang Goethe

Sedím ve společenské místnosti a já neustále tikám pohledem k hodinám. Je za třináct minut šest, což znamená, že mám pořád více než osm minut na to, abych se vydala dolů do Velké síně. Grace si hoví v křesle vedle mě a něco si čte. Pro ni není dnešní večer absolutně ničím zajímavým. Samozřejmě, jako premiantka jde na Křiklanův večírek taky, ale kdyby záleželo jen na ní, nehnula by nejraději ani prstem. Jakákoliv společenská událost je hned vedle Pobertů druhý největší strašák v její skříni.

U zadního stolku sedí náš famfrpálovým tým. Nadšeně spolu probírají nejnovější taktiku. Těžko uvěřit že to nesmyslné přehazování hnědé koule může někoho tak bavit. V každém případě, teď vypadali šťastně.

„Měla bys jít," připomene mi Grace, mezitím, co se natahuje pro záložku.

S povzdychnutím se zvedám z křesla, „Tak... za chvíli."

Cesta utíká děsivě rychle. Zdá se mi, že je to jen pár okamžiků, kdy za mnou chrlič zavřel vchod do Havraspárské věže, ale ve skutečnosti už scházím poslední schody ke vstupní síni. Celá se třesu a srdce mi buší, jako kdybych seděla na horské dráze.

„Dobrý večer, Beatrice," ozve se najednou za mými zády. Otáčím se právě včas, abych zahlédla Luciuse Malfoye, jak vystupuje ze stínu starého brnění.

Krve by se ve mně nedořezal, když mu odpovídám na jeho pozdrav. Přesto myslím, že můj hlas zní docela klidně, samotnou mě to překvapuje.

„Můžeme?" rukou pokyne směrem ke schodišti. Čeká, dokud nepřikývnu, teprve pak se dáváme do pomalého kroku. A v tu chvíli mě poprvé napadne, že Lucius Malfoy je gentleman. Píše mi dopisy, usmívá se na mě, pečlivě očekává na mé reakce. Rodiče ho nejspíše vychovali v duchu starých tradic. Tahle myšlenka mě alespoň trochu uklidňuje. Dokonce cítím, jak mi v rukou opět koluje krev.

„Jaký jsi měla den?" ptá se zdvořile, ale jeho hlas zní chladně, nepřístupně.

„Vcelku příjemný," usměju se. „Děkuji.,"

„To jsem rád."

Nemůžu se zbavit pocitu, že konverzace mezi námi bude ještě veliký problém. Lucius se sice snaží, povídá mi něco o své rodině i o svých plánech do budoucna. Smrtijedství samozřejmě vynechává, i zdi tady mají uši. Se zájmem poslouchám každé jeho slovo a u srdce mě přitom hřeje zvláštní teplo, když poslouchám, s jakou samozřejmostí mě zaplétá do svých snů i představ.

Pak vykládám já. O škole, kterou bych chtěla vystudovat, o věcech, které bych chtěla vidět. A on, stejně jako ze začátku já, mě celou dobu zaujatě poslouchá, jako by si každý z mých snů zaznamenával do imaginárního poznámkového bloku. Zpočátku mě to trochu děsí, ale pak se mi najednou zdá, že celá ta situace je vlastně neuvěřitelně kouzelná.

Když vcházíme do předsálí Křiklanova kabinetu, Lucius mě opouští. Nepociťuju úlevu ani nic podobného. Naopak, přistihnu se, že vlastně nechci zničit tento krásný okamžik, že by mi nevadilo si s ním takhle povídat ještě několik dalších minut.