Sladké sny | HP fanfiction

Kapitola třináctá

„Všechny šťastné rodiny jsou si navzájem podobné, každá neťastná rodina je nešťastná svým způsobem." - Lev Nikolajevič Tolstoj

Ten rok se něco změnilo.

Nevím přesně proč ani kdy, ale rodiče se rozhodli, že letos Vánoce přece jen oslavíme. Dokonce na návštěvu pozvali i Malfoyovy. Když jsem se jich zeptala, jestli se něco náhodou nestalo, odvětili mi, že je důležité utužovat rodinné vztahy, a to třeba prostřednictvím tak nesmyslného svátku, jako jsou Vánoce.

Nic nenamátám, i když ve skutečnosti jsem ochotná dát cokoliv za to, abych mohla strávit celý den zavřená ve svém pokoji a nevystrčit z něj ani špičku nosu. Z představy, že budu muset strávit celé odpoledne v Luciusově společnosti, mi totiž běhá mráz po zádech. Určitě se zase bude ptát, co je nového a jestli už jsem se konečně uráčila hnout z místa. Snažím se na to moc nemyslet.

„Beatrice, co tam děláš tak dlouho?!" volá na mě zespodu máma, ale já ji ignoruju. Dál upírám svůj pohled k velkému zrcadlu. Přála bych si, abych mohla přesvědčit sama sebe, že tohle je správné. Že sem, do téhle rodiny, k těmto lidem patřím.

Přesto každou volnou chvíli musím myslet na Lily. Na to, co asi teď zrovna dělá, jestli už obědvají a jestli se jí líbil můj dárek k Vánocům. Přeju si, abych tam mohla být s ní, rozveselovat ji pokaždé, když pohledem zabloudí k volnému místu u stolu. Ale nakonec, to po čem toužím nejvíc, je nevídaně jednoduché, říct jí pravdu, osvětlit všechny ty lži a nejasnosti.

A pak, což je mnohem horší, se mé myšlenky až nebezpečně často ubírají směrem k Siriusovi. Od Pottera vím, že letošní Vánoce tráví všichni kluci společně ne nějaké zapadlé chatě v horách. Kdo ví, jestli ještě vůbec stojí. Čtyřiadvacet hodin je totiž dost na to aby ti čtyři stihli zničit celé bradavice, o nějaké malé chaloupce pak ani nemluvě.

Z přemýšlení mě vytrhuje zvuk domovního zvonku. Rozléhá se celým domem, až se mi na zátylku staví chloupky. Ještě jednou se zhluboka nadechnu a pak, pomalu, tak jak mě to kdysi učila má guvernantka, scházím dolů do přijímacího salónu.

„Vesele Vánoce," pozdravím vřele, když se ocitnu ve vstupní hale.

„Betarice," usměje se na Lucius a s mírnou poklonou okamžitě vychází mým směrem.

„Moc ti to sluší," pochválí mě uznale jeho matka a já se na ní na oplátku vlídně usměju. „Černá barva ti jde hezky k očím."

„Děkuji, paní Malfoyová. I vám to velice sluší, líbí se mi vaše šperky. To jsou smaragdy?"

Tak to prostě chodí. Bavíme se o na oko malicherných věcech. O barvě šatů, nebo o špercích. Diskutujeme o módě, probíráme největší skandály posledních dnů. Vřele se na sebe usmíváme, nikdy nepřiznáme, co se nám ve skutečnosti honí hlavou. Řídíme se přísnými pravidly etikety, žádné úlevy, žádné nejapné poznámky.

Lucius hovoří s mým otcem o politice, ale těší mě, že ať tak nebo tak, každým okamžik těká pohledem mým směrem, občas mi dokonce věnuje i nepatrný úsměv.

Asi po půl hodině zdvořile konverzace usedáme ke sváteční tabuli. Otec pronese přípitek a jen o malou chvíli později už se náš stůl prohýbá pod tíhou těch nejvybranějších lahůdek. Všichni se tváří nanejvýš spokojeně. Mluví o drobnostech, důležitá témata jako jsou mudlové nebo temný pán, si nechávají na večer, až si zlepší náladu pohárkem ohnivé whisky.

Když konečně pan Malfoy dojí poslední chod, vydáváme se všichni do společenského salónku, kde, k mému velkému překvapení, stojí velkolepý vánoční strom. Chvíli na něj užasle zírám. Je nádherný, možná ještě krásnější než ten z Bradavic. Přesto je to celé špatně. V duchu si totiž moc dobře uvědomuju, že rodiče nic z toho neudělali pro nás, jako pro rodinu, natož pro mě. Všechno je to zase jen divadélko. Jak by se asi Malfoyovi tvářili, kdyby se dozvěděli, že neslavíme Vánoce?