Sladké sny | HP fanfiction

Kapitola dvaadvacátá

Je fakt cool měnit cover povídky, když se příběh blíží ke konci. :D Jo, Lith prostě válí...
 Užijte si to! :)

„Láska a přátelství nikdy nezklame, zklame vždy člověk." - Neznámý autor

Sedím na šedém patníku a pohledem hypnotizuju hrdličky na druhé straně ulice. Vidím, jak se za mnou několik lidí nechápavě ohlíží, někteří z nich se mě dokonce ptají, jestli snad nepotřebuju s něčím pomoct. Mlčím. Dokonce k nim ani nevzhlédnu. Kašlu na ně i na svou rodinu i na své blízké. Vlastně tak trochu kašlu na všechny a na všechno. Nezbylo nic, co by dávalo smysl, za co by mělo cenu bojovat.

„Vidíte ji?" zašeptá stařenka stojící opodál nějakému muži. „Sedí tady takhle už dvě hodiny. S manželem jsme uvažovali, jestli není nemocná."

Koutkem oka postřehnu, jak se na mě zadívá. „Myslím, že je v pořádku," řekne po chvíli. „Je jen trochu rozrušená."

Na rtech se mi vykouzlí pohrdavý úsměv. Je vůbec možné, abych se při tom všem ještě vůbec dala dohromady, abych byla v pořádku? Zavřu oči a na malou chvíli si představím tu holku, kterou jsem byla před rokem. Kolik věcí teď mohlo být jiných, kdybych tehdy nedostala ten zatracený úkol? Seděla bych doma, vesele se chystala na svatbu s mužem, o kterém bych hrdě říkala, že ho miluju, i když bych vlastně neměla tušení, co to znamená.

Ale nijak zvlášť se těmi myšlenkami netrápím. Po těch nekonečně vyčerpávajících dnech jsem totiž konečně dosáhla na dno a upadla do vítaného stavu apatie.

„Beatrice?" ozve se najednou nade mnou důvěrně známý hlas.

„Ahoj, Grace," odpovím nezúčastněně.

„Co tady u všech svatých děláš?"

„Nikdy bys nevěřila, jak jsou ptáci zajímaví. Všichni je odhánějí, ale přitom jsou tak krásní. Koukám na ně už nějakou dobu."

Když si uvědomí, že se nemám v plánu zvednout ani se za ní otočit, rázným krokem dojde přímo přede mě. „Vypadáš strašně, víš to?"

Usměju se. „A to věř, že to není nic proti tomu, jak se ve skutečnosti cítím."

Hlasitě si povzdychne. „Pojď se mnou prosím tě. Uvařím ti čaj."

Ale já tam sedím dál s pohledem upřeným k jeho domu. Teprve když za mnou Grace znovu zavolá, zvedám se k odchodu. Kráčíme mlčky, ale já i tak slyším každou její nevyřčenou otázku. Vidím všechny ty starostlivé pohledy, které ke mně vysílá.

„Mrzí mě to," řekne později.

„Co? Co tě mrzí?"

Odpovědi se však nedočkám. Grace jen kývne hlavou k malé restauraci po naší levé ruce, „Tady pracuju. Teď v létě. Otevíráme až za dvě hodiny, takže máme spoustu času."

O několik minut později už obě sedíme u malého stolu s šálkem čaje. Znuděně si lžičkou pohrávám s lístky máty u dna. Skoro jsem zapomněla, jak moc Grace zelené čaje miluje.

„Nemám dát někomu vědět?" zeptá se starostlivě. „Třeba Lily?"

Zavrtím hlavou a soustředěně polknu první doušek.

„A rodičům?" Mlčím a následně jen s obtížemi potlačuju smích, když Grace protočí oči v sloup. „Ale musíš se mnou mluvit, víš? Nebo vážně poslechnu lidi tam venku a dostanu tě, třeba i násilím, k Mungovi."

V duchu mě napadá, že naproti mně sedí jediná osoba, která nade mnou po všech těch peripetiích ještě nezlomila hůl. Dívá se na mě stejně jako před rokem, stejně, jako kdykoliv jindy. Lily všechny mé problémy samozřejmě pochopila. Rozumí tomu, proč jsem udělala, co jsem udělala a někde v hloubi duše mě snad i lituje. Jenomže ne teď.