Každá dospívající dívka sní o nehynoucí lásce bez hranic. O lásce, která přečká tu nejzuřivější bouři, jen proto, aby dalšího dne mohla znovu přivolat slunce a vnést naději i do těch nejtemnějších koutů naší mysli.
O stejně hlubokém citu sní i Beatr...
Zdravím všechny své čtenáře. :) Jelikož mě teď skolil nějaký ošklivý bacil, mám teď trochu víc času nejen na učení, ale taky na psaní. Úpěnlivě pracuji na TWWLB, ale protože úprava starších kapitol je strašlivě namáhavá (hlavně pro svou délku), rozhodla jsem se přidat alespoň kapitolu Sladkých snů. Doufám, že vás potěší.
Lith
----------------
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Myslím, že dokonalé štěstí může poznat člověk jen tehdy, když poznal největší bolest." -Liz Taylorová
„Nejde to tak rychle, Luciusi! Nemůžu s nimi být hned nejlepší kamarádka," zakřičím a můj hlas se tak rozezní kamennou chodbou v nekonečně ozvěně. „Podívej, dej tomu čas."
„Čas," zavrčí, „je něco, co nemáme."
„Je říjen, pro Merlina!" ani sama nevím, kde se ve mně bere ta síla vzdorovat mu. „Mám nejméně osm měsíců."
Trpělivost, jak už jsem se ale v minulosti přesvědčila, nepatří a nejspíš ani nikdy patřit nebude mezi Luciusovy silné stránky. Tentokrát však nemá na vybranou. Oči mu hoří zlostí, ale nic s tím neudělá. Uvědomuje si, že teď už závisí všechno na mně. Jakýkoliv krok z jeho strany by věci jen zhoršil.
„Jak myslíš," pronese chladně a promne si zápěstí. „Chci po tobě, abys mi o všem psala, rozumíš? Úplně o všem. Stýkat se je až příliš riskantní, nikdy si nemůžeme být jistí, kdy na nás vybafne někdo z Potterovy party. A neúspěch je něco, co si..."
„Nemůžeme dovolit," dodávám za něj. Na zátylku se mi při tom ježí vlasy hrůzou.
„Chci, abys udělala pro úspěch úplně všechno, Beatrice. Ale pamatuj si, že nakonec jsi jenom moje, ničí jiná."
Při posledních slovech pevně stiskne mé zápěstí a já se neubráním a syknu bolesti. „A-ano," zakoktám.
„Nejsou o nic lepší než špína za nehtem. Ostuda pro naši společnost." Z nenávisti, která mu číší z hlasu, mi tuhne krev v žilách. „Nesnesl bych, kdybys s někým z nich vlezla do postele. Rozumíš? Dělej si s Blackem, co chceš, porozujte spolu hvězdičky na astronomické věži, voďte se za ručičku, ale nikdy se s ním nesmíš vyspat. Jsi moje. Jenom moje."
Chvíli se chystám namítnout něco ve smyslu, že starší z bratrů Blackových je až ten poslední člověk, s kterým bych vlezla do postele, ale Lucius mě umlčí polibkem. Ne něžným, ne vášnivým. Číší z něj čirá hladovost mísená s touhou a já najednou doopravdy věřím tomu, co před chvíli řekl. Nějakým zvláštním způsobem mu na mně záleží. Není důležité proč, důležité je, že ano.
Když se ode mě odtáhne, ještě několik dlouhých minut se zmítám v bouři svých emocí. Jako v mrákotách jej sleduju, jak odchází temnou chodbou směrem ke Zmjozelské koleji a teprve pak se dávám do chůze i já.
