Sladké sny | HP fanfiction

Kapitola čtvrtá

Tak mám za sebou první jízdy v autoškole. Povím vám... To byly nervy! :D Nedokážu si představit, jak mi asi bude, až vyjedu na cestu. Upřímně, mám z toho strach už teď. No co, nějak se to zvládne. V každém případě, pokud bydlíte někde v okolí Frýdku-Místku, důrazně doporučuju v úterý mezi druhou a půl čtvrtou nevycházet z domu. Hrozí nebezpečí úrazu.

Ale teď už dost keců. Tady máte kapitolu Sladkých snů. Další čekejte v pondělí. :) Zítra se chystám na TWWLB.

Lith

-------------------------

„Byla to lež hodná toho být pravdou." - A. David

Další dny jsem byla jako na trní.

Třikrát jsem převrhla kalamář s inkoustem, dvakrát roztavila kotlík a aspoň pětkrát na sebe převrhla šálek horkého čaje. I Grace si toho samozřejmě všimla. Trvalo jen dva dny, než poznala, že něco není v pořádku. A já ji stále zarputile odmítám odpovědět na její starostlivé otázky, co víc, dokonce se ji vyhýbám.

Je to zvláštní. Teď bych s ní měla přirozeně trávíc spoustu času. Nějak se s ní podvědomě rozloučit, vyjmenovat všechny důvody, proč ji mám tolik ráda. Měla bych si ji zapamatovat. Takhle veselou a uštěpačnou. Až do mě jednoho rána zaklestí svůj nenávistný pohled, bude už pozdě. Budu navždy ztracená kdesi ve světě šedivých vzpomínek.

Jenomže i když si tohle všechno moc dobře uvědomuju, nejsem schopná s tím nic udělat. Ráno ji zdravím jako kdykoliv jindy, ale u snídaně už sedávám s někým jiným. Nemluvíme o knížkách, nepomlouváme profesory ani poberty. Jako by už jen myšlenka na události, které brzy přijdou, znamenala konec sám o sobě.

Kdykoliv během těch dnů zahlédnu na chodbě Luciuse Malfoye, začnu se třást. Cítím, jak mě strach užírá až na morku kosti, ale přesto nejsem nikdy schopná udělat jakýkoliv pohyb. Stojím na místě a upírám zrak do země. I ostatní si toho všímají. Především tedy díky Siriuse Blacka, který si ze mě kvůli tomu neustále utahuje. „Richardsonová! Tobě našli alergii na peroxid, že se tak třepeš?" „Budeš mít takový respekt i ze mě, když si nakydám na obličej kilo bílého pudru?"

Pokaždé tiše polykám desítky nadávek a držím se stranou. Nemá cenu nijak reagovat, zvlášť když se Lucius tváří, jako by všechno tohle bylo správné. Upřímně, už jenom tahle myšlenka u mě vzbuzuje obrovské obavy. Podle jeho výrazu jsou mé reakce v pořádku. Co víc, je jimi naprosto nadšený. Sám se sebou nadmíru spokojený, protože jeho plán se nejspíš ubírá správným směrem. Plán, který se za poslední dny stal dokonalou živnou půdou pro mé noční můry.

Trvá skoro dva týdny, než se začne něco dít. Přesně třináct dní.

Procházíme s Grace knihovnou. Je pátek večer a my si, ostatně jako každý týden, vybíráme knížky na víkend. Spěšně se propleteme beletrií, kde u romantických kousků postává parta mrzimorských holek. Moje kamarádka zastává názor, že takové čtení akorát otupuje mozek. Když chci číst něco takového, což se tu a tam stane, pak jedině tajně.

„Co kdybychom si zašly zítra ven?" nadhodí jen tak.

Pevně stisknu víčka, ale jinak, žádný nesouhlas najevo nedávám. Pořád se držím plánu, že čím dříve se od Grace odtrhnu, tím lépe pro nás obě. „Já nevím..."

„Je teprve pátek, neříkej mi, že už máš něco domluveného. Na celý víkend."

Je naštvaná a já nemám nejmenší právo ji to vyčítat. Připadám si jako zrádce, ale zároveň vím, že odsud cesta nevede. Přesto si v duchu po tisící sbírám všechny pro a proti. „Grace, vážně..."