Každá dospívající dívka sní o nehynoucí lásce bez hranic. O lásce, která přečká tu nejzuřivější bouři, jen proto, aby dalšího dne mohla znovu přivolat slunce a vnést naději i do těch nejtemnějších koutů naší mysli.
O stejně hlubokém citu sní i Beatr...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Když nedoufáš, nenajdeš to, co přesahuje tvoje naděje." - Kléméns Alexandrijský
Všichni mí spolužáci už dávno spí a já si tak po dlouhé době užívám klidu ve společenské místnosti. Sedím schoulená pod dekou ve svém oblíbeném křesle. V náručí mi leží rozečtená knížka, ale té už dobrou hodinu nevěnuju nejmenší pozornost. Namísto toho hledím do potemnělého krbu, kde ještě žhne několik posledních uhlíků. Trvá jen pár minut, než mě obestře dokonalá tma.
Chvíli přemítám, co teď budu dělat. Mám jít spát? Nebo si rozsvítit a dál si číst? Nevím. Připadám si jako ztracená, zvláštně otupělá. Dnešní den byl vůbec jedním z těch nejlepších v mém životě. Nikdy dříve jsem se tolik nesmála kvůli takovým hloupostem, nebyla tak veselá ani šťastná. Když jsem tam totiž postávala s tím úsměvem od ucha k uchu, s náručí plnou sněhových koulí, poprvé v životě jsem měla pocit, že někam patřím.
Jenomže to bylo všechno špatně.
Neměla jsem se tak cítit, ne vedle svých potenciálních nepřátel.
Kdyby se to dozvěděl Lucius, zuřil by. Jsi moje. Jen moje, řekl tehdy a já vím, že to myslel vážně.
Víčka mi klesají pod tíhou myšlenek a já se tak konečně zvedám k odchodu. Nepřevlékám se, připadám si až příliš unavená na to, abych po tmě šmátrala ve skříni. Jen si shazuju boty a pak už uléhám do vyhřátých peřin, které mi za ticha noci zpívají o bezpečné plavbě na moři splněných přání. Usínám téměř okamžitě.
O to horší je pak ranní probuzení. Oči otevírám s ještě větší námahou než předchozího večera a v krku mě nepříjemně škrábe. Opatrně vytáhnu ruku zpod peřiny, abych se podívala na hodinky. Půl jedné. Tiše zakleju. Za dvě a půl hodiny mám schůzku se Siriusem; měla bych něco dělat.
Když ale o více než hodinu později vcházím do Velké síně, mám pocit, že je mi snad ještě hůř. Tiše jsem doufala, že horká sprcha alespoň na chvíli zažene ten strašlivý chlad, ale bohužel.
„Jsi v pořádku?"
„Co je ti?"
„Nejsi nemocná?"
Netečně zírám na své nebelvírské kamarádky a neobratně usedám na lavičku. „Asi nějaké nachlazení, to bude dobrý."
Lily zavrtí hlavou. „Měla bys jít k madame Pomfreyové."
„Nebudu ji otravovat kvůli tomu, že mám rýmu," zaprotestuju a ošklivě se při tom zamračím. Je jen moje věc, jestli se uráčím ošetřovnu navštívit. Jsem dospělá.
