Sladké sny | HP fanfiction

Kapitola devatenáctá

„Život je silnější než smrt, naděje je silnější, než zoufalství." - George Bernard Shaw

Je dvacátého devátého června, přesněji sedm hodin večer. Pátek. Poslední pátek tohoto školního roku, poslední školní pátek vůbec. Dneškem jsme definitivně dali sbohem všem profesorům, esejím, známkám, domácím úkolům a dokonce i budíkům, které kluci samou radostí vyhodili z vršku astronomické věže. Naše školní léta byly u konce.

Často přemýšlím nad tím, jak bude škola příští rok asi vypadat. Jestli se něco změní. Samozřejmě, všem profesorům se bezpochyby uleví, až se konečně zbaví pobertů, kteří po celých dlouhých sedm let nepředstavovali nic víc, než nekonečný zdroj problémů. V duchu se jim po nich však nejspíš bude stýskat. McGongalová se s největší pravděpodobností vzdá famfrpálového poháru, Křiklan přijde o tu nejbystřejší a nejnadanější studentku pod sluncem. Věci půjdou dál. Byly to Bradavice před námi, budou i po nás. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že tady po nás zůstane díra.

Poslední dny si všichni užíváme plnými doušky. Těžko říct, jestli jsme kdy zažili tak horký začátek léta, ale nikdo z nás si rozhodně nestěžuje. Trávíme teď na školních pozemcích tolik času, kolik se dá. Dokonce i teď ležíme se Siriusem u Černého jezera a pozorujeme slunce, jak se pomalu ztrácí na obzoru.

„Nad čím přemýšlíš?"

S úsměvem si opřu hlavu o jeho rameno. „Jaké to tady bude, až tady nebudeme my."

„No, skřítkové v kuchyni si ušetří spoustu práce, McGonagalová spousty nervů, Brumbál si oddechne a Filch umře nudou. Nic zvláštního."

Tiše se rozesměju. Občas se mi zdá, jako by Sirius viděl věci až moc jednoduše, jako by naprosto ignoroval všechny ty složitosti okolo. Jako jediný z nás se nestaral o to, co bude, až vyjde školu. James váhá zda jít studovat nebo se dál věnovat sportu, Lily se jako šílená připravuje na zkoušky z léčitelství, já se učím ty nejsložitější kletby. Ale on, i když ani na chvíli nepochybuju o tom, že někde hluboko uvnitř je plný snů a idejí, dělá, že ho nic z toho vlastně vůbec nezajímá. Nějak bylo, nějak bude.

„Budem muset jít," pronese po chvíli a následně mě políbí do vlasů.

„Mmm," zamručím, ale ke vstávání se rozhodně nemám.

„Taky se mi nechce, ale rozhodně nestojím o Jamesovy hloupé kecy."

Zasměju se. „Tak jdem."

Ale ani jeden z nás se k tomu nemá. Jen tam tak mlčky ležíme, užíváme si svou společnost. „Tohle léto bude naše, Tris. Máme před sebou poslední prázdniny a já ti slibuju, že na ně nikdy nezapomeneš."

Chvíli se tou představou nechám unést. Vidím nás dva, jak jíme zmrzlinu na Příčné, dohadujeme se, jestli je lepší čokoládová nebo citronová. Vzápětí dovádíme někde v řece a s dalším mrknutím oka tančíme na nějaké mudlovské párty. Vypadá to lákavě. Víc, než to. Ale přesto mu na to nedokážu nic říct, protože si nejsem jistá, co bude zítra, natož za několik týdnů. Pouze se k němu tedy těsněji přitisknu, jako bych o něj měla přijít už teď. Většinou se na to snažím nemyslet. Vůbec si nepřipouštím možnost, že by můj život mohl vypadat jinak.

Po dalších pěti minutách se konečně zvedáme k odchodu.

„Kde jste vlastně včera byli?"

Sirius se zamračí. „Jak to myslíš? Na koleji. Učili jsme se."

Protočím oči v sloup. „To asi těžko. Nedělej ze mě hloupou. Viděla jsem vás z knihovny."

„Ty jsi ale všímavá! Je to tajemství."