Sladké sny | HP fanfiction

Kapitola jedenáctá

„Povaha člověka je jeho osudem." – Marcus Tullius Cicero

Moje babička vždycky říkala, že když strádá lidská duše, chřadne i naše tělo. Nikdy jsem tomu nevěřila, ale nakonec je to možná právě ten důvod, proč teď ležím na ošetřovně se zápalem plic. Ano, ta nevinná rýma a pocit nekonečně únavy ve skutečnosti doopravdy znamenaly něco víc.

Nestěžuju si. Lily za mnou chodí každý den a i když to mezi námi není dokonalé, užívám si její přítomnost víc, než bych kdy byla ochotná přiznat. Vypráví mi o všem, co nového se ve škole děje. O profesorech, kteří jak se zdá potřebují vánoční prázdniny mnohem více než my studenti, o nových láskách a stejně tak i o světě venku.

Zrovna včera mi donesla Denního věštce, ve kterém se hned na titulní straně detailně popisovali útok na mudlovský sirotčinec. Vinili z toho smrtijedy, samozřejmě. Kdo jiný by mohl udělat něco takového? Je to ohavnost. Katastrofa. A jak mi Lilyina slova zněla v uších znovu a znovu, klesala jsem stále hlouběji. Dokud jsem nenarazila na dno. Dokud jsem se neprobudila z toho přesládlého snu, který jsem až do dneška milně nazývala realitou.

„Představ si," začne Lily po chvíli ticha, „že Sirius si našel další holku."

Chabě se usměju. „Jo, já vím. Kate."

Zamračí se, „Jak to? Vždyť se ta zpráva dostala do éteru teprve dneska dopoledne. Melody je viděla ráno na chodbě, chudinka z toho byla celá nešťastná."

„To věřím. Ale aspoň si teď může být jistá, stejně jako ty, že já s ním doopravdy nic nemám."

Koutkem postřehnu, jak protočí oči. „Dobře, omlouvám se. Ale stejně, měla jsi mi to říct."

„Příště ti to povím, slibuju," pronesu zastřeným hlasem a znovu skloním svůj pohled k novinám.

„Jak to vlastně víš?" zeptá se a se zájmem si přitáhne židličku blíže k mé posteli.

„Měl s ní rande po tom našem doučování. Čekala na něj a... však víš."

Významně přikývne hlavou. „To bylo ten večer, kdy tě pak Kate odvedla na ošetřovnu, že?" Přikývnu. „Říkala, že jsi na tom nebyla nejlíp ani psychicky. Prý jsi brečela, když tě našla..."

Zavřu oči. Ted si potřebuju zanechat chladnou hlavu, rychle vymyslet nějakou dobrou výmluvu. „Prostě jsem jen byla unavená, to je celé. Takový ten pocit apatie, znáš to. Docela mě rozhodila naše hádka, do toho ta nemoc..."

Lily okamžitě vyskakuje na nohy a bere mě do náručí. „Je mi to tak líto, Tris!" zaúpí. „Kéž bych to tak mohla vrátit zpátky. Neměla jsem na tebe být taková-"

Zavrtím hlavou. „To není tvoje vina. Asi jsem prost neměla trávit v sobotu tolik času venku."

„Black. Samozřejmě, že-"

A jsme zase u toho. Ovšem, že za všechno nakonec může Black. Vždycky je to on. On nebo Malfoy. Sirius si měl všímat mě, ne nějaké hloupoučké Kate, která má asi tolik mozkových buněk jako samotný Peter Pettgriew. A Lucius? Kdyby ho nebylo, nikdy bych se do téhle zapeklité situace nedostala.

„Změňme téma," odtáhnu se od ní a opatrně položím hlavu na polštář.

„Co ty Prasinky? Pustí tě madame Pomfryová?"

„Prý se můžu na kolej vrátit už zítra večer, ale pokud mě tam má pustit, musím se šetřit."

„To si piš, budeš jako v bavlnce!" vyhrkne radostně. „Půjdeme spolu poprvé do Prasinek, Tris! Není to úžasné?"