Sladké sny | HP fanfiction

Kapitola patnáctá

„Každý život se více či méně podobá zřícenině; pod jejími troskami máme objevit skutečný osud člověka." - José Ortega Y Gasset

Sedíme u Děravého kotle a před námi na stole leží dva máslové ležáky. Do setkání s poberty nám stále zbývá více, než dvacet minut a tak mi Lily, snad aby vyplnila to tíživé ticho, vypráví různé historky ze svého dětství. O mudlovské škole, o narozeninových oslavách, nebo silvestrovských večírcích, na kterých se její strýček Will pravidelně opijí a pak do ulic vyřvává texty sprostých říkanek a básniček.

Všechno se zdá být naprosto pořádku, dokud mi hlavou konečně nebleskne vzpomínka na rozhovor u ní doma. „Proč jsi svým rodičům neřekla o tom, že se blíží válka?"

Lily na mě chvíli překvapeně hledí, jako bych právě odhalila všechna její tajemství. Pak ale, čímž prakticky jen potvrdí mé obavy, skloní zrak stranou. Najednou se zdá, že jí je můj pohled nepříjemný. Chvíli tak sedíme v naprosté tichosti, kdy má kamarádka zcela určitě přemítá nad tím, jestli by nebylo lepší utéct. A já čekám, čekám, až ji dožene její svědomí, než ji donutí říct mi pravdu.

„Chtěla jsem, vážně chtěla. Už tolikrát. Ale nemůžu. Zničilo by je to."

Zavírám oči a tiše zakleju. „Nemáš právo jim to tajit."

„Já vím, Tris!" vykřikne až moc hlasitě a já si přitom všimnu, že se jí na tvářích lesknou slzy. Očividně se předchozím povídáním snažila utéct právě od tohohle, jinak by jí vlastní emoce tak snadno nepřemohly. „Ale co jim mám podle tebe říct? Venku řádí černokněžník, který by nejraději všechny mudlovské kouzelníky, o mudlech samotných ani nemluvě, viděl mrtvé nebo zotročené?"

Chci něco říct, zastavit ji alespoň na tak dlouho, abych ji upozornila na to, že na nás zírá polovina lokálu, ale ona pokračuje. A ta slova, upřímnost plynoucí z jejich úst, se mi dostávají stále hlouběji pod kůži.

„Každý den se v jejich novinách objeví zpráva o nějakém zvěrstvu, které ti idioti napáchali. Každý den jim v televizi servírují chyby našeho světa. Na Vánoce podpálili mudlovský sirotčinec, věděla jsi to? Zemřely tři děti, než se jim podařilo dostat oheň pod kontrolu. A to je jen špička ledovce. Nedokážu si představit, co je k tomu vede. Co jsme jim udělali, Tris? Čím jsme jim ublížili, že nás tolik nenávidí?!"

Na jazyku mě pálí desítky odpovědí, ale najednou mám pocit, že všechno to, co mi rodiče celá ta léta cpali hlavy, nejsou nic víc, než bohapusté lži. A tak raději mlčím. Stojí mě však veškeré mé síly, abych se od ní neodvrátila, abych jí tak nezavdala první důvod k pochybnostem.

„Dovedeš si vůbec představit, jak by jim bylo? Rodiče udělají pro své děti cokoliv, aby je udrželi v bezpečí. A kdybych se překonala, kdybych jim to řekla, připadali by si najednou tak..." Lily nechává svá slova vyznít do ztracena, ale já moc dobře vím, co se mi snaží říct. „Nenávidím tu představu, že bych měla dítě a nemohla bych udělat nic proto, abych jej udržela v bezpečí."

Nervózně si pohrávám se svým pitím. Točím skleničku po její hraně a přitom se nechávám užírat pocitem viny. Visím na ni pohledem, snažím se působit nanejvýš klidně, i když mám sto chutí zvednout se ze židle a jít pryč. Zapomenout na všechno, co mi teď řekla, žít dál svůj sladký sen.

V duchu si neustále opakuju všechno to, co mi rodiče říkali o mudlech. O zlu, jež rozpoutali i o jejich slabosti. Je to přirozený vývoj, Beatrice. Jen silní přežívají. Nemůžeš popřít, že v porovnání s těmi bezpáteřními idioty jsme to my. Ale všechna ta slova najednou ztrácejí význam, protože, když na to přijde, všichni z nás mají svá slabá místa. Nebo lidi, kteří je vyplňují. A někdy, někdy to jsou i naše představy.