Každá dospívající dívka sní o nehynoucí lásce bez hranic. O lásce, která přečká tu nejzuřivější bouři, jen proto, aby dalšího dne mohla znovu přivolat slunce a vnést naději i do těch nejtemnějších koutů naší mysli.
O stejně hlubokém citu sní i Beatr...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Přátelství může trvat jedině mezi dobrými lidmi." - Marcus Tullius Cicero
„Expexto patronum, z latinského expext, což v překladu znamená očekávat,a patronum, ochránce, je jedno z nejsložitějších kouzel, které se budete muset na zkoušky OVCE naučit. O jeho účincích jste byli informováni už v pátém ročníku, ale hádám, že nikdo z vás, pravého patrona ještě nevyvolal."
Chvíli čeká, jestli se někdo nepřihlásí, aby ji vyvedl z omylu, ale dle jejího očekávání, všichni mlčí a tak pokračuje: „Vše na čem při tomto kouzle záleží, je vaše mysl. Musíte ji očistit od všech starostí i jiných negativních faktorů a naopak naplnit nekonečným pocitem štěstí. Klíčem jsou tedy vaše vzpomínky. Pátrejte ve své minulosti, hledejte okamžik, při kterém se vám ve tvářích vykouzlí úsměv; dovolte mu, aby vás zcela pohltil..."
Bezděčně zavírám oči a snažím se ve své mysli najít přesně takový okamžik, o jakém slečna Forbesová mluví. Cestuju svým vlastním světem vzpomínek, pátrám v minulosti ve snaze vyhovět všem požadavkům. Trvá mi dlouhé minuty, než si uvědomím, že má snaha je naprosto marná. Nikdy, ani v den, kdy jsem poprvé zahlédla Bradavice, jsem nebyla doopravdy šťastná.
„Tváříš se, jako bys kousala do citronu," špitne mi do ucha Black, ale já mlčím. Teď se s ním nechci hádat. Očividně právě zase upadám do bezedné propasti všech těch pocitů, které jsou pro vyvolání patrona nepřípustné.
Chvíli přemítám nad okamžikem, kdy mě Lucius požádal o ruku. Nechávám vzpomínku na zahradu zalitou zapadajícím sluncem, aby mě zcela pohltila. Ve vlasech znovu cítím závan lehkého letního vánku a v nose mě lechtá vůně růží. Ale pak, jako rána z čistého nebe, se mi před očima vybaví náš rozhovor po Křiklanově večírku.
A v tu chvíli najednou vím, že i když k němu hluboko v srdci chovám nějaký cit, nedokážu být při vzpomínce na něj šťastná. Nedokážu vnímat ty obrazy odděleně. Působí na mě dohromady, jako jeden velký celek.
„Máte jej?" Otevírám oči. Všichni kolem mě souhlasně pokyvují hlavou, někteří z nich se tváří dokonce nedočkavě. „Výborně!" rozplývá se profesorka a jediným mávnutím hůlkou nechává zmizet všechny naše lavice někam k zadní části učebny. „Odsuňte židle stranou, tak. Teď se postavte do dvou řad naproti sobě a dejte se do práce. Každému, komu se podaří vykouzlit alespoň trochu obstojný obláček namodralého světla, udělím pět až dvacet bodů pro jeho kolej."
Siriusovi se lesknou oči očekáváním. Je jako malé dítě, napadá mě, které se nemůže dočkat, až přijde ráno, kdy si konečně bude moct rozbalit své vánoční dárky. Pozoruju tedy jeho první pokus a následně i malou světlou tečku, která se zračí u špičky jeho hůlky. Taky bych chtěla být napoprvé, aspoň takhle úspěšná.
