Sladké sny | HP fanfiction

Epilog

„Jsme hrdi na to, jak statečně snášíme rány osudu a zatím je to
jen nedostatek odvahy vzepřít se jim." - François de La Rochefoucauld

Dlouho jsem přemítala nad tím, jestli mi to všechno stálo za to. Jestli bych si teď, kdyby mě někdo postavil na začátek, vybrala stejně. Nemohla jsem se přitom zbavit přesvědčení, že kdybych svým přátelům řekla pravdu dřív, udělala bych líp. Zabránila bych spoustě problémům, o nezměrné bolesti už snad raději ani nemluvě. Trvalo mi měsíce, než se mi podařilo dostat tyhle myšlenky dostlat z hlavy, půl roku, než jsem si přiznala, že jsem udělala dobře.

Jak se ke mně později dostalo, Lily s Jamesem se vzali. Jejich pohádka šla vesele kupředu a na všech těch fotkách, které se ke mně dostaly, působili nekonečně šťastně. O Siriuse jsem se už nikdy příliš nestarala, třebaže mě jeho život zajímal ze všech nejvíc. Nechtěla jsem znovu spadnout do té hluboké propasti, potřebovala jsem jít dál.

A tak jsem tuhle kapitolu svého života definitivně uzavřela. Nikdy jsem o ní nikomu nevyprávěla, dělala jsem, jako by nikdy neexistovala. Dokonce ani můj snoubenec nemá nejmenší tušení o tom, co za život jsem to vedla, než jsem se mu té noci připletla pod auto.

„Není ti zima?" ozve se za mnou.

S úsměvem vzhlédnu od knížky, „Ne díky."

„Půjdu ven, dobře? Domluvil jsem se s Jackem, že si zajdem na jedno."

„Dobře," přikývnu. „Užij si to."

Henry se ke mně skloní, aby mě políbil na rozloučenou, „Pýcha a předsudek. Už zase?" zeptá se, když si všimne, co právě čtu. „Vždyť už to musíš znát zpaměti. ..."

„Je to prostě skvělá kniha," usměju se. „Kdysi jsem ji dostala od kamarádky."

„Fajn. Tak se bav. Do devíti jsem doma."

Za chvíli za ním klapnou dveře a já tak rázem zůstávám o samotě. Znovu se tedy vracím ke své knize. Najednou je však těžké udržet svou pozornost jen u písmenek. Ať dělám, co dělám, neustále se musím vracet zpátky do Bradavic. Uplyne nanejvýš hodina, když v tom se utichlým domem rozezní hlasité zaklepání.

Se zamyšlením se zvedám ze svého oblíbeného křesla. „Hned!" zavolám a v duchu přitom přemýšlím, kdo by to asi tak pomohl být. Hlavou mi hýří nejméně deset jmen, přesto se, jak se vzápětí ukázalo, žádné z nich ani vzdáleně neblížilo pravdě.

„Vy?" zeptám se udiveně.

„Dobrý večer, slečno Richardsonová. Dlouho jsme se neviděli." Albus Brumbál se na mě usměje zpoza svých půlměsíčkových brýlí a pak s úsměvem ještě dodá: „Potřeboval bych s vámi mluvit."

Tak jsme došli na konec. K poslednímu řádku příběhu, s kterým jsem kdysi měla tak velké plány. Nejsem si jistá, jestli bych mohla říct, že se mi podařilo naplnit mé očekávání, ale nakonec jsem na sebe docela pyšná, protože před sebou máte historicky mou druhou nejdelší dokončenou povídku (pro „pamětníky": předběhlo jí jen Dokud dýchám, doufám). A navíc, první, za kterou když se ohlédnu, tak nemám chuť vymazat ji z povrchu zemského.

Za tu dobu, co jsem ji psala - a že to byl skoro rok,  mi Beatrice přirostla strašně moc k srdci. Bylo zábavné sledovat, jak se postupně mění z namyšlené holky v někoho, kým vlastně vždycky tajně chtěla být. A Sirius? Toho zbožňujeme všichni. :) Škoda, že se nakonec oba nechali unést svými předsudky – že ji on odsoudil, aniž by věděl, jak se věci ve skutečnosti mají – a ještě větší škoda, že Tris neměla odvahu zeptat se, čím si tohle zasloužila.

Pro zajímavost - právě jste přečetli nejspíš jedinou kapitolovou povídku, ve které jsem nikoho nezabila. Tenhle úkaz už se pravděpodobně nikdy opakovat nebude. :D Buďme upřímní.

V každém případě se vám z celého srdce omlouvám za otevřený konec. Vím, že nejsou populární. Ale vězte, že takhle to končit nemělo. Jak jsem řekla, s Tris a Siriusem jsem měla velké plány. Naneštěstí... Sladké sny nikdy moc fanoušků neměly. Hádám tedy, že Noční můry zůstanou navždy jen v mé hlavě. Škoda. Ale přijdou jiné povídky. :)