Každá dospívající dívka sní o nehynoucí lásce bez hranic. O lásce, která přečká tu nejzuřivější bouři, jen proto, aby dalšího dne mohla znovu přivolat slunce a vnést naději i do těch nejtemnějších koutů naší mysli.
O stejně hlubokém citu sní i Beatr...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Abychom byli šťastní, musíme odvrhnout své předsudky a ponechat si své iluze." - Markýza du Chatelet
Drahý Luciusi, Všechno jde podle plánu. Sama nemůžu uvěřit tomu, jak lehké bylo získat si důvěru Evansové. Důvěřuje mi, vím, že ano. Ale naše přátelství je stále čerstvé – bude lepší dát tomu ještě trochu času. Co se pak týče Siriuse, zítra s ním mám schůzku. Bude mě doučovat patronovo zaklínadlo. Pak ti napíšu, jak to dopadlo.
Beatrice
~
Stojím u okna a lehce se pro sebe usmívám. Přes noc napadl první sníh, který, jak se zdá, je teď naprosto všude. Pokrývá každičkou okolní horu, famfrpálové hřiště, Hargidovu hájenku i střechy Bradavic. Miluju to; miluju ten pocit, že všechno špatné je navždy skryto pod nekonečnou bílou peřinou. Jako když se špína zamete pod koberec.
Do ruky beru knížku a až do oběda si čtu. Občas po mě střelí pohledem Grace, očividně nedokáže pochopit, kolik věcí zůstává stále při starém. Možná čekala, že stejně jako Poberti půjdu vítat zimu stavěním sněhuláků nebo dokonce koulováním.
Z koleje vycházím až těsně po poledni, abych si zašla na oběd. Sedám si k havraspárským, protože nikdo z mých nových kamarádů ve Velké síni ještě není. Nejspíš jsou stále venku.
„Jak to, že nejsi se svou Lily?" zamračí se na mě Suzan a já odolávám náhlému nutkání chrstnout jí do tváře dýňový džus.
„Není to moje Lily," procedím skrz zuby. „A nech si ten svůj tón. To že už nejsem prefektka, neznamená, že si můžeš dělat, co se ti zlíbí."
Vyšpulí na mě rty. „A co mi uděláš? Dáš mi na zadek?" Prsty okolo pohárku semknu ještě těsněji. „Běž si k těm svým nebelvírským, tady tě nikdo nechce."
Všechen rachot okolo nás jako na povel ustává a já doopravdy zalituju nad tím, že jsem tady vůbec šla. Nejsem natolik paranoidní, abych jí věřila. Ne úplně. Ale když vidím své spolužáky, jak se na mě dívají, mám najednou pocit, že mezi ně skutečně nepatřím.
„Nech toho, Susan," zpraží ji Kevin. „Je to její věc, ať si sedí, kde chce."
„Ale-," snaží se dál.
„Chceš vážně ten trest?" sykne Penn, nová prefektka. „Můžu ti to zařídit."
Sue naštvaně vstává od stolu a přitom ještě jakoby náhodou převrhne můj pohárek s pitím. „Já se za svůj názor aspoň nestydím," sykne, než definitivně zmizí.
Mám pocit, jako by na mě najednou někdo chrstnul kbelík ledové vody. Samozřejmě jsem věděla, že mí spolužáci z Havraspáru nejsou ostatními kolejemi nijak zvlášť nadšení, tedy většinou. Mají rádi svůj klid a nenávidí ty, kteří vybočují z řady.
