Sladké sny | HP fanfiction

Kaptiola osmnáctá

„Jakmile si důvěřuješ, umíš žít." - Goethe

Dny po našem příjezdu utíkají jako voda. S mrknutím oka je pryč celý první týden a než se stihnu vzpamatovat je leden už v polovině. Nejspíš jsem byla naivní, pokud jsem si myslela, že jsme se během vánočních prázdnin se Siriusem posunuli někam dál. Opak je totiž pravdou. Ve skutečnosti mám pocit, jako by se mi snažil spíše vyhýbat.

Pokaždé, když ho koutkem oka zahlédnu na protější straně chodby, okamžitě se otočí k odchodu, jako by si najednou vzpomněl na něco důležitého. Zpočátku jsem nevěděla, co i o tom myslet. Připadala jsem si zvláštně, možná trochu zrazeně. Ale kdo ví, možná, že tohle je nakonec ten pravý Sirius. Kluk, který nechvalně proslul tím, jak bezostyšně dokáže zlomit dívce srdce.

Zato Lily štěstím jen září. Nejsem sice žádný odborník, ale dala bych ruku do ohně za to, že to nemá na svědomí nikdo jiný než dokonalý James Potter. Jednak o něm teď mluví několikrát denně a samozřejmě, i slepý by si všimnul těch pohledů, které si mezi sebou ti dva bez ustání vyměňují.

Přesto, i když bych snad ani nevěřila, že je to vůbec možné, se vůbec nezměnila. Ze začátku jsem měla strach, aby svůj veškerý volný čas neobětovala jen jemu. Ale spletla jsem se. Úžasná Lily Evansová nakonec dokázala vyřešit všechno. Nikoho nezanedbává a je stále stejně úžasná neli ještě víc.

Ten neslavný útok smrtijedů se podařilo naší ministryni, přesně jak všichni očekávali, ututlat. Kluci se ke svému obrovskému zklamání neocitli na stránkách novin a celý svět dále spí v blažené nevědomosti mezitím, co jeden z nejnebezpečnějších černokněžníku všech dob spřádá své plány. Sirius říká, že až se dostane ze školy, osobně si vezme Alauru Oylerovou do parády, že ji ukáže, do jakých sraček se to svět řítí.

Ach ano, kdykoliv se nás v jedné místnosti ocitne víc, nemá s konverzací nejmenší problém. Nadšeně lidem vypráví o svých plánech do budoucna, dokonce se pyšní i svým obvyklým smyslem pro humor. To jen přede mnou utíká.

„Vykašli se na něj, Tris," radí mi jednou při obědě Lily. „Podívej, co je kolem kluků! Stačí jen ukázat prstem a kterýkoliv z nich, bude tvůj. Ještě by se poprali."

Chabě se usměju. Má kamarádka nemá ani tušení, jak složitě věci ve skutečnosti jsou. Že o nikoho jiného zájem projevit nesmím, že jen pár měsíců po ukončení školy si budu brát samotného Luciuse Malfoye. A i kdyby tomu tak nebylo, nikdo z těchhle bláznů není jako Sirius.

„Budu v pohodě," zalžu. „Jen musím zvládnout tu zkoušku."

Lily mi věnuje jeden ze svých povzbuzujících úsměvů. „To zvládneš, vím, že jo."

Nechápu, kde bere tu jistotu. Dle mého názoru, je pravděpodobnost na můj úspěch naprosto minimální. Ať jsem se totiž během posledních dnů snažila, jak jsem chtěla, nedokázala jsem to. Patronovo zaklínadlo mi stále unikalo mezi prsty. „No, pokud ne, v červnu to bude na ostro."

„I kdyby," pokrčí rameny, „to je ještě spousta času. Navíc, trochu jsem studovala, nemůžou ti dát nedostatečnou jen kvůli tomu, že nezvládneš vyvolat patrona. Co jsem četla, tak i spousta dospělých s tím má problém."

„Třeba to zjistíme," odpovím, když se zvednu k odchodu. „Sejdeme se pak v knihovně?"

„Jasně," přikývne. „Hodně štěstí."

Cestou se mi v hlavě honí desítky myšlenek. Strach ale nemám. Naopak, z nějakého neznámého důvodu si připadám nad věcí. Buď patrona vyvolat zvládnu, nebo ne. Lily má pravdu – od zkoušek mě kvůli tomu nevyhodí, ani kdyby se Forbesová stavěla na hlavu.