Talk To Me » Elena & Derek (Crossover TVD/TW) /✓/

3. Kapitola

Co jsem to udělala? Já si v klidu sedla na zem před spoutaným mužem. Zbláznila jsem se snad?! A jak je vůbec možné, že slyšel přijíždět auto mého otce? Musela jsem se zbláznit a to celé byl jen sen. Jistě, to by jako vysvětlení šlo... Eleně procházely myslí tuny myšlenek ohledně večera ve sklepě. Převalovala se v posteli a stále nemohla usnout. Byla to už hodina a půl, co si lehla a stejně nic. Ani ty oči nezamhouřila!
Když se ozvaly kroky po schodech, tak zpozorněla a tiše se posadila. Jde snad otec do sklepa? Prošlo jí hlavou a po špičkách se vydala ke dveřím. Tichounce jako myška otevřela dveře a nadávala si v duchu, když lehce zaskřípaly. Pak je zase zavřela a přešla ke schodům.Ze zdola se ozvalo cvaknutí zámků a zaskřípání dveří, které se otevřely. Jenže pak kroky nešly dolů do sklepa, ale do kuchyně. Elena se kousla do rtu a tiše seběhla schody, než to riskla a provlékla se dveřmi a tichounce seběhla i schody do sklepa, kde se schovala pod schody. Bylo to těžké nedělat rámus, když neviděla skoro na cestu, ale nakonec se jí podařilo schovat bez hluku za krabice. Vyhlédla škvírkou mezi krabicemi na Dereka, který měl hlavu sklopenou a oči zavřené, ale spíše silou.

***

Derek věděl, že nesměl dát ani náznak toho, že se Elena vloupala do sklepa. Teď se schovávala za krabice a on nevěděl co dělat. Bylo jasné, že ho sem přišel ten lovec mučit. John, její otec. Měl to ale kliku. Nejhorší na tom bylo, že Derek přesně věděl, co se stane. Tu bolest nevydrží a začne se měnit. A ona uvidí jeho přeměnu. A bude ho nenávidět.

Vzhlédl, když se dveře zavřely a na schodech zazněly kroky v těžkých botách. Tohle nebyly ty lehké krůčky, které sotva vydaly zvuk, co dělala Elena. Najednou se rozsvítilo světlo a jediné místo, kam nedopadalo, bylo pod schodama, kde se schovávala ta malá brunetka.
,,Takže, vlčku... začneme." Řekl hrozivě jeho věznitel, ale místo hrůzy mu to přišlo spíš zábavné.
,,Vážně? Lepší repliku nemáš než: Vlčku, začneme?" vysmíval se mu Derek, ale to dělat neměl. John mu totiž vrazil do žaludku pěstí a poté dostal elektrický šok tou světelnou tyčí. Nesnášel ji. Říkal tomu světelný meč ze Star Wars. Derek vykřikl nad tou bolestí a zaklonil hlavu. Nemohl se dívat na Elenu. Potřeboval se uklidnit. Nezměnit se. Musel zůstat v podobě člověka. Ani oči nesměl změnit. Nemohl.
,,Kde jsou ostatní vlkodlaci? Nebo bych se měl spíše zeptat na to, kdo jsou?" zeptal se ho lovec a vyslal další dávku elektrického proudu do jeho těla.
,,Nic ti neřeknu," zavrčel Derek a vycenil na něj své tesáky. Na rukou se mu objevily drápy a jeho sebeovládání bylo v tahu. A teď to ví, už se na mě ani nepodívá. Zaklel v duchu, protože ho jistě musela vidět. Měla dobrý výhled.

***

Elena si držela ruku přes pusu, aby nevykřikla. Když poprvé uviděla, jak ho mučí tím moc velkým paralyzérem, tak chtěla zakročit, ale to by se prozradila. A Derekovi by vůbec nepomohla.

Jenže při druhém útoku té obří tyče plné elektřiny se změnil. Jeho oči byly rudé, tvář se změnila k nepoznání. Měl tesáky a drápy. Vypadal přesně jako vlkodlak, kdyby si ho měla představit. Přitiskla se více do krabic a modlila se, ať je už konec.
,,Dej mi jména vlkodlaků v tvé smečce a možná tě zabiju rychle a bez mučení," usmíval se John. Cítila to. Jak mohl tenhle odporný člověk být jejím otcem? Co Derek udělal, i když byl vlkodlak, že ho mučil?
,,Nikdy, to radši zemřu!" zavrčel Derek a jeho oči se zabodly do jejích. Viděla v nich bolest, smutek. I přes tu rudou barvu to poznala. Otřela si slzy, které jí vytryskly a oplácela mu pohled.
,,Je mi to líto," špitla skoro neslyšně a uviděla jen malé pokývnutí hlavou. Musela ho zklamat.
Elena obdivovala jeho sílu. John ho mučil dál plnými dávkami elektrického proudu a stejně mu neřekl nic. Myslela si, že je to celá věčnost, než se John vydal nahoru a zavřel dveře. Elenin klid netrval dlouho. Zavřel mě tu taky, došlo jí. Opatrně se vyhrabala ze své skrýše a potichu přešla k Derekovi.
,,Dereku?" špitla a otřela si přebývající slzy, které teď nenáviděla za to, že ukazovaly její slabost.
,,Neměla by jsi tu být," zašeptal vlkodlak před ní a ona se jen kousla do rtu, než natáhla ruce a opatrně chytila jeho tvář do dlaní. Jemně ji nadzdvihla tak, aby se jí musel podívat do očí.
,,Mrzí mě, že jsem to nezastavila. Měla jsem... já... je mi to líto," zašeptala a jemně hladila jeho tváře, doufajíc, že je to pro něj ulidňující dotek.