Patron

1 0

Byl to další z mnoha dní, které mi navždy utkvěly v paměti.

Procházeli jsme známou uličkou.

Všechno se zdálo tak stejné, ale nebylo.

Protože jsme nebyli sami.

Proč si dovolila Thomasovi, klukovi v modré péřovce, aby šel s námi?

Klukovi, co znal tvé jméno dříve než já.

Smála ses jeho vtipům.

I přestože bylo krásné slyšet tvůj roztomilý smích, připadal jsem si, jako bys mě podváděla, jako bys pomalu zabodávála ostré dýky přímo do mé hrudi.

Z očí se mi draly slzy, když tě chytil kolem pasu.

V té chvíli jsem na tebe měl takový vztek.

Odpusť mi to, Seilaro.