Patron

e p i l o g

Mladý muž v ruce dřímal malou rudou plechovou krabičku, ve které kdysi býval anglický čaj. Teď v ní bylo ale něco zcela jiného. Ona. Pevně k sobě tiskl oční víčka, jelikož se marně snažil zahnat slzy, deroucí se ven z jeho očí. Zhluboka se nadechl a i přes skelné mokré oči je otevřel a zadíval se na mořské vlny, oblévající čistý světlý písek břehů pusté pláže. Zaposlouchal se do šumu moře a otřel si poslední slzy, zející na jeho tváři. Pousmál se při myšlence, že zde konečně stojí. Na místě, o kterém tak dlouhou dobu snil. Na místě, na kterém si tak dlouhou dobu přál být s ní.

Pohlédl na krabičku, pevně dřímaje v dlaních a rty se mu zvlnily v nenápadný úsměv. Z kapsy svých šortek vytáhl tlustou obálku se vzkazem, určeným ke čtení pouze jediné osobě. List, ve kterém byl zapsán celý jejich příběh, ve kterém byla bezpečně ukryta jejich láska. Několikrát jej přeložil a vložil do krabičky. Jednou rukou ji pohladil a ihned mu připadalo, jako by hladil ji. Její světlou tvář. Její hebké rty. Její tmavé vlnité vlasy.

,,Trvalo to pár let, ale jak jsem slíbil, Seilaro," zvedl hlavu a pohlédl na rozlehlou průzračnou hladinu. ,,Moře." Zhluboka se nadechl a vydal se pomalým klidným krokem vpřed.

Když byl ve vodě až po pás, naposled přejel rukou po víčku plechové krabičky a nechal ho i s popelem a obálkou uvnitř, plout mořem.

,,Vím, že se zase setkáme, ale prozatím..." otřel si z tváře poslední zbloudilou slzu. ,,Sbohem, lásko," zašeptal, dívaje se na malou červenou plechovku, ztrácející se v dáli moře.

Po několika minutách vylezl z vody a usmál se na dívku s tmavými vlasy, čekající na něj na pláži. Smutně se pousmál, když si uvědomil, jak moc za tu dobu vyspěla. Opětovala mu přívětivý úsměv a natáhla k němu ruku, načež ji on za ni vzal a pevně stiskl.

,,Tati, stejně nechápu, jak to všechno věděla, jak věděla, že budeš na tom mostě, když mě tam posílala. Jak mohla znát tvé jméno, a potom podobné dát mě, když jste spolu ani jednou nepromluvili," pronesla dívka se zadumaným výrazem ve tváři. Muž se musel pousmát nad tím, jak moc mu ji ve všem připomínala.

,,Víš, Marianne," začal přičemž sledoval mořskou hladinu, jakoby se snažil ještě naposled onu krabičku spatřit, ,,vždycky jsme si myslel, že ji chráním, že jsem její ochránce, její patron, ale nebylo tomu tak, to ona chránila mě. Celou dobu." Jeho hlas byl klidný, vyrovnaný, protože onen muž našel klid. Klid v duši, který mu odjakživa scházel.

Dívka mu darovala nejistý úsměv, i přestože se snažila, stále tomu pořádně nerozuměla, ale i přesto si byla jistá, že jí to jednou vysvětlí, že to jednou pochopí. Pevně stiskla jeho ruku a muž se společně se svou nevlastní ale za to tak moc milovanou dcerou vydal vpřed novému životu a lepším zítřkům.

A ona dívka jménem Seilara, kterou sledoval, chránil a tolik miloval, nikdy neopustila tu velkou a tak moc podstatnou část v jeho srdci.

K O N E C