Patron

1 7

Stále jsem věřil, že alespoň jednou půjdeš zase sama.

A asi po dvou měsících neustálého doprovodu Thomase byly mé modlitby vyslyšeny.

Tedy skoro.

Přestože se všechno na první pohled zdálo stejné jako dřív, nebylo.

Plakalas.

Tiše.

Skoro neslyšně.

Ale já to i přesto poznal.

Jelikož sis co pár vteřin utírala mokré slzy z tváře.

Upřímně ani nevím, jestli jsem přemýšlel o tom, že bych se tě zeptal, co se stalo.

Nesmíš to brát špatně, Seilaro.

Zajímalo mě to.

Hrozně moc.

Ale bál jsem se.

Měl jsem strach z odmítnutí.