Patron

1 8

Jenže další dny se to opakovalo.

Zase si hlasitě vzlykala.

Svíralo se mi hrdlo.

Ale musel jsem už něco udělat.

,,Seilaro, prosím neplač!"

Zakřičel jsem a ihned jsem se zastyděl, kvůli mého nezvykle tenkého hlasu, na kterém se tučně podepsala nervozita.

Má slova mi připadala trapná, ale nikdy jsem nebyl básnické střevo, tudíž se mi nepodařilo vymyslet něco lepšího.

Zmateně ses otočila.

Byla tma.

Dívala ses mým směrem.

A já to věděl, Seilaro.

Byl jsem si tím naprosto jistý.

Tys mě viděla.

author's notes:
Jste rádi? :) :P