Patron

1 5

Nádech.

Opíral jsem se zády o zrezivělé zábradlí.

Zaujatě jsem sledoval světla aut, projíždějících několik metrů pode mnou.

Výdech.

Zavřel jsem oči a snažil se pouze naslouchat hlasitým zvukům vozovky.

Nechtěl jsem to.

Nechtěl jsem, ať se mi před očima zase zjeví obraz tvé tváře.

Ale nešlo tomu zabránit.

Bylas všude.

Vkradla ses do každé mé myšlenky, vzpomínky.

Dívala ses na mě.

Na tváři ti pohrával malý úsměv.

Nic jsi neříkala.

Zatřepal jsem hlavou s domněním, že zmizíš.

Naklonil jsem se ještě víc.

Oči stále zavřené.

Paže napnuté.

Stačilo se pustit a měl bych to za sebou.

,,Tři."

Proč tě stále vidím?

,,Dva."

Zmiz, Seilaro!

Nech mě to udělat.

Prosím.

,,Jed-"

,,Nedělej to," zašeptal tenký a tak jemný hlásek kousek ode mě, ,,nesmíš to udělat. Ona tě potřebuje."

Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe.

Ale nezahlédl jsem nic kromě malé dívčí postavy, rychle se vzdalující ve tmě.