Koně řehtali radostí, protože kolem nich vládla uvolněná atmosféra.Počasí se umoudřilo, a tak mohli rytíři nerušeně opustit tábor. Bylo poledne, když za sebou nechali Údolí padlých králů. Všem se ulevilo. Na území skrz naskrz poprotkávaném kouzly se už nechtěli zdržet ani minutu. Teda, většina. Merlin cítil pulzujíci energii pradávnych kouzel svých předků a rád by zůstal déle, ale museli pokračovat ve výpravě. Morgana ani její vojsko nepočká.Od jejich odchodu z Camelotu uběhly již téměř dva dny, za které mohla nabrat na síle. Klusali v řídkém lese a pomalu se blížili k hranicím království. Tam, na druhé straně, ležela bývalá Cenredova říše. Teď ji měla ve své moci Morgana. Merlin popohnal svého koně, aby dohonil Artuše, který šel ve předu. "Kde myslíš, že se Morgana ukrývá?" zeptal se ho. Obával se, že králova dcera něco chystá. Třeba ví, že je král poslal omrknout situaci a jen čeká na správnou chvíli, aby udeřila. Princ pokrčil rameny a hleděl před sebe. "Nevím," odvětil. "Nebojíš se, že už o nás ví?" ptal se dál Merlin. Ostatní rytíři šli tiše za nimi a měnili si mezi sebou ustarané pohledy. Artuš pokroutil hlavou. "Ne," řekl. "Kdyby chtěla, dávno by už zaútočila." Jeho kůň, nádherný hnědák s bílými ponožkami, nespokojeně pohodil hlavou. Vycítil vážnost situace a napjetí svého jezdce. Artuš se jej snažil uklidnit, ale marně. Merlin si jej proměřil. "Koně neoblafneš. I on cítí tvou nejistotu," poznamenal. „Artuši, ještě se můžeme vrátit. Nikdo ti nebude zazlévat,že..." Princ zvedl ruku, čímž Merlina umlčel. "Jdeme dál," řekl a snažil se, aby působil rozhodně. Merlin si kousl do jazyka a odevzdaně spustil ramena."Jak chceš," odpověděl a přidal se k Lancelotovi. Rytíř jel na bílé kobyle jménem Snow. Bylo to komplikované zvíře, všechny, kdo se na ní pokusil sednout, shodila. Všechny krom Lancelota. Toho poslouchala na slovo, nebylo potřeba tvrdého zubadla či ostroh. Dokonale si rozuměli a nedali jeden na druhého dopustit. "Nepřesvědčils ho, že ne?" chtěl vědět Lancelot. Merlin pokroutil hlavou. "Spíš bych ho donutil uříznout si ruku, než vzdát se výpravy,"odvětil a zachmuřil se. Snow zařehtala. Lancelot jí pohladil po hebkém krku. „Ani tobě se to nelíbí, že?" Zatřásla hlavou. Pak zastala. Gwainův kůň v cestě pokračoval, a tak zezadu vrazil do kobyly. Vzepnul se a vykopl. "Hooou," tišil jej Gwain, jak se snažil udržet v sedle. Přitáhl otěže a kůň se uklidnil. Zvěsil hlavu. "Co se to tam děje?" zakřičel zepředu Artuš a otočil svého koně. Gwain si přiložil ruky na ústa. "Všechno v pořádku! Jen menší zácpa!" odkřičel. Koně zahrabali kopyty a Lancelot s Merlinem si zacpali uši. "Proboha, Gwaine, stiš se trochu," řekl Percival a pokroutil hlavou. Gwaine se zaškeřil. "Proč stojíme?" zeptal se Merlin a pobídl svého koně, avšak ten se nepohl. Ostatní zkusil ito samý, taky bez výsledku. Artuš pobídl koně a podešel krytířům. "Jsme u hranice," pronesl vážně. "Koně to cítí." Nastalo ticho. Překročit hranice Camelotu znamenalo vzdát se domovské půdy. Vzdát se bezpečí. Na Cenredově území neměli jistotu. O to horší bylo, že jej ve své moci měla Morgana. Co jiného ale zbývalo? Sir Leon vzdychl. „Pojďme, ať to máme čím rychleji za sebou." S těmito slovy mykl otěžemi na stranu a začal s koněm sestupovat dolů strmým kopcem. Ostatní rytíři ho následovali. Sestup trval téměř pět minut. Když se všichni bezpečně dostali dolů, zastali si vedle sebe. Před nimi se rozprostírala kopcovitá krajina a táhla se, kam až oko dovidělo. Merlin si krajinu s obavami proměřil.„Kam teď?" zeptal se. „Kam nás osud zavede," odpověděl mu Artuš a popohnal koně. Merlin překulil oči. Osud. Znova to slovo, které poslední dobou poslouchal dost často. Spolu s ostatními rytíři následoval prince. Lesnatou krajinu po chvíli vystřídala malá vesnice. Ležela uprostřed obrovské travnaté louky, která lemovala les a vedlá k ní polná cesta. Tvořilo ji jen pár zchátralých chatrčí a prázdné ohrady. Všude vládlo nepřirozené ticho. Nikde nikdo. Rytíři zastavili koně a rozhlédli se. Elyan se zahnízdil. „Slyšíte to?" zeptal se tiše. Naslouchali. Merlin spozorněl. „Nic neslyším," řekl. Elyan na něj zamračeně pohlédl. „Vždyť právě." V tom se někde v dálce ozval křik. Koně sebou trhli a zacouvali od příjezdové cesty. Rytíři jastřili pohledem. V dálce se vynořila tmavá postava a pobrala se jejich směrem. Koně pořád couvali, i když se jich jezdci snažili udržet na místech. Postava se přibližovala. Merlin koukl na Artuše. Hleděl na cestu a Merlin téměř viděl, jak se mu v snaze něco vymyslet otáčejí kolečka v hlavě. Pak se ohlédl. „Ehm...Artuši?" vyjachtal. „Co je, Merline?" zeptal se podrážděně princ a koukl na Merlina. Strnul. Ze všech stran k nim přicházeli postavy v tmavém oblečení. Merlin si všiml, že mají za opaskem meč. Bylo jich čím dál, tím více. Zemkli se a obkloučili je. Nebylo úniku. „Naše paní vás již očekává," pronesl jeden a popošel k princovu koni. Artuš sáhl po meči, avšak muž jej zastavil. „Tohle bych na tvém místě nedělal. Jsme v přesile." Koukl na všech sedm cizinců. " Když nás zabijete, přídou další. A pak další," dodal a mrazivě se zasmál. Merlin polkl a podíval se Artušovi do očí. Viděl stejnou beznaděj a strach, jaký pohltil i jeho samotného. Co za zvrácené divadlo si pro ně Morgana tentokrát připravila?
YOU ARE READING
Merlin- Stíny minulosti (ff)
Fanfiction"V dalekém kraji bájí, za časů kouzel, leží osud slavného království na bedrech jednoho mladého chlapce...Jeho jméno je Merlin" Artuš se právě dozvěděl, že Morgana je jeho sestra. Lidé Camelotu, a také rytíři, reagují různě. Morgana nabírá...
