Merlin- Stíny minulosti (ff)

13. kapitola

Merlin se vzbudil na nepříjemný pocit. Otevřel oči a rozhlédl se po místnosti. Do cely vnikalo jen slabé světlo z chodby, kterou osvětlovaly pochodně. Zamrkal, aby si jeho oči přivykly na tmu.

"Proč nespíš?" zeptal se ho princ. Merlin se mykl a podíval se na něj. Seděl opřený o kamennou stěnu naproti němu.

Pokrčil rameny. "Mohl bych se tě zeptat na to samý, ale obávám se, že odpověď znám," odvětil a posadil se.

V cele bylo takhle počas noci pořádně chladno. Kamenné stěny v místnosti udržovaly vlhko a rozhodně ji nepřidávaly na teplotě. Mimo jiného vyvolávaly dojem, že se k sobě pomalu přibližují a snaží se rozmáčknout každého, kdo se mezi ně postaví. Merlin s sebou trhl a zatřásl se. "Je pořádná zima," poznamenal, aby přerušil ticho.

I když nikdy neměl rád hlučná a rušná místa, tady mu ticho připadalo nepřirozené. Vzbuzovalo v něm pocit samoty a beznaděje.

Princ pokrčil rameny. "Není to nejhorší. Kdybys tady byl před dvěma dny, nevadilo by ti to," odpověděl. Merlin se opřel o stěnu ve snaze najít si pohodlnější polohu. Byl celý ztuhlý a vše jej bolelo.

"Jak jste to tady zvládli?" zeptal se, aby odpoutal svou pozornost od únavy, která na něj přicházela. Když se chce konečně něco dozvědět, nesmí usnout.

"Celkem se to dalo," řekl popravdě Artuš. I když Morgana s Helenou nebyli nejlepší hostitelky, stěžovat se nemohl. Dali jim vodu a jídlo, i když téměř nepoživatelné.

Merlin přikývl a založil si ruce za hlavu. "A co ten tvůj problém?" chtěl vědět. Když dobře počítal, bez lektvaru byl princ již tři noci. Zajímalo jej, zda to mělo nějaké následky.

"O nic lepší," odpověděl Artuš a smutně se usmál. „Ale snažím se to nějak nevnímat."

Merlin zvedl obočí. „To vidím," poznamenal.

Princ pokrčil rameny.

Merlin zívl a zamrkal, aby zahnal únavu. Těch pár hodin spánku mu rozhodně nestačilo.

„Měl by ses vyspat," podotkl Artuš a s obavami si jej proměřil. „Nevypadáš dobře."

Respektoval Merlina za to, že se navzdory tomu, že se mu podařilo utéct, vrátil. Prokázal tak věrnost a odvahu, kterou se může chválit jen málo rytířů. K tomu dva celé dny strávené s Utherem. To se nedalo jen tak přehlédnout.

Merlin se zasmál a pokroutil hlavou. „Díky, ale raději zůstanu vzhůru. Alespoň pokecáme."

Princ převrátil oči. „A já myslel, že budu mít od těch tvých keců pokoj," řekl, ale nezakryl úsměv. Merlin se taky zasmál, ale hned nato zvážněl.

"Co tvá máma? Už ví, oč tady jde?" chtěl vědět. Igraine byla přeci několik let mrtvá, tím pádem nemohla vědět, jak se na Camelotu všechno změnilo. Všechno, včetně zakázání magie.

Princ přikývl. "Nelíbí se ji, že otec na magii zanevřel," odvětil a koukl na spící rodiče. Igraine ležela vedle Uthera a pevně se k němu tisla. Král ji držel kolem pasu. Vypadali, jakoby jim srdce tlouklo jen pro toho druhého.

"Tvrdí, že jistou vinu na tom nese sám otec. Šel za Nimueh, aniž by se s ní poradil," dokončil Artuš a podíval se na Merlina.

Ten zvraštil čelo. "V podstatě má pravdu," řekl po chvilce.

Uther věděl, že při provozování staré víry musí být rovnováha zachováná. Věděl, že aby vznikl život nový, je potřeba jeden zničit. Věděl to, a i navzdory tomu se nezdráhal obětovat život své ženy.