Merlin- Stíny minulosti (ff)

22. kapitola

Na chodbách ještě pořád postávali vojáci a služky, i když již ne v takovém počtu. Kuchařka na dohled nebyla, což znamenalo, že se vrátila ke svým povinnostem. Merlin s Artušem kolem nich beze slova prošli. Nemuseli hádat, aby věděli, co služebnictvo řešilo. Merlin si byl jistý, že až obyvatelé Camelotu zjistí, jak se královna dostala zpátky, zpustí to ostrou reakci.

Zahli doleva. Chodba byla až na jednoho vojáka prázdná. Vypadalo to, že nemá nic na práci, a tak se jen ponevírá po zámku a sleduje dění. Muž byl oboum příchozím otočený zády, podle rázného kroku jej ale spoznali.

Merlin se usmál. "Jonathane!" zakřičel na něj. Voják se uprostřed kroku zarazil. Otočil se. Merlin nikdy nevěděl uhodnout, o čem strážce přemýšlí. Moc se totiž nevyjadroval a když už, tak jen velmi věcně. Ke všemu se tvářil odměraně a nepřístupně, co v Merlinovi vzbuzovalo smíšené pocity.

Jinak tomu nebylo ani teď. Voják měl na tváři tázavý výraz, s mírným náznakem pobavení. Když uviděl Merlina s princem, zvedl jedno obočí. Počkal, dokud oba nepřišli blíž, a až pak se ozval.

"Proč pak oba nejste někde venku a nevyužíváte krásného dne?" zeptal se a proměřil si je. Merlin pokrčil rameny. Sám by nejradši trávil celé dny mimo Camelotu, ale bohužel, měl povinnosti.

"Ne každý je tady hostem," odvětil a pohlédl na vojáka.

Pousmál se.

"Jak se ti Camelot líbí?" chtěl vědět Merlin.

Když on prvně prošel branami zámku, cítil naději a vyhlídky na lepší život. Stačilo ale, aby došel na nádvoří, a jeho sny se rázem rozplynuly. Král totiž popravoval jednoho z čarodějů, kterého přichytili při kouzlení, Thomasa Collinse. Zákaz provozování magie byla asi jediná, ale taky nejdůležitější věc, která Merlinovi na království vadila. A jelikož byl Jonathan taky čaroděj, zajímalo jej, jak tenhle zákaz vnímá.

Voják se nadechl a rozhlédl se kolem sebe.

"No," začal, "zámek je to pěkný. Je tady dostatek světla, ne jako u Morgany s Helenou. Ale našla by se jedna věc, která mi vadí."

Pár kroků prošel mlčky a nechal Merlina s princem, aby čekali na jeho odpověď.

"A řekneš nám, co to je?" ozval se Artuš.

Merlin se zamračil. Žeby Jonathanovi vadilo zakázání magie? Kdyby tomu tak bylo, měl by spojence. Možná by mohl vojákovi odhalit, že i on vládne magií. Už by nebyl sám.

"Ještě jsem nepotkal žádnou hezkou dívenku," pronesl voják s tajuplným úsměvem.

Merlin zvedl obočí. Tak takovouhle odpověď nečekal. Podíval se na strážce. Jeho úsměv mu prozradil, že to nemyslí vážně. Vydechl si.

V tom spoza rohu vyšla Gwen. Oblečené měla fialové šaty se šněrováním. Vlasy měla sepnuté dozadu, ale jeden pramínek byl uvolněný a padal ji do tváře. V rukou nesla postelní prádlo. Když zbadala Merlina s Artušem, na rtech se ji objevil úsměv.

Od jejich příchodu na Camelot ještě neměla možnost setkat se s nimi. Večer, kdy přišli, musela pomáhat kuchařce. Slyšela ale, jak si služebnictvo šeptá o návratu královny. "Artuši, Merline, ráda vás vidím," řekla s úsměvem a pohlédla na oba dva. Taky se usmáli, i když princ možná trochu víc. Navzdory zákazu Uthera, aby byli s Gwen spolu, k ni pořád přechovával city a teď, po několika denním odloučení, se jeho city ještě víc prohloubily. Gwen jeho lásku sdílela, avšak příliš se obávala reakce krále.