Merlin- Stíny minulosti (ff)

21. kapitola

Ráno se Merlin probral brzy. Ještě pomalu ani nezačalo svítat, když otevřel oči. Zahleděl se na strop. Z venku k němu doléhaly hlasy vojáků na hlídce. Navzdory tomu, že byly tlumené větrem, Merlin dokázal rozeznat slova: královna, smrt, zpátky.

Vzdychl a natáhl si deku přes hlavu. Dalo se čekat, že budou vojáci návratem Igraine překvapeni a budou se snažit přijít na způsob, jakým se vrátila. Upřímně řečeno, Merlinovi to taky vrtalo hlavou. Nechtěl být ale nezdvořilý a zbytečně se královny vyptávat. Musel se uspokojit s tím, že to Igraine řekne princi a ten zase jemu. Alespoň v to doufal. Vstal z postele a ustlal ji. Být zpátky na Camelotu znamenalo vrátit se ke svým povinnostem, které bohužel zahrnovaly i včasné vstávání. Merlin vyšel ze svého pokoje a v domněnce, že Gaius ještě spí, potichu zavřel dveře. "Dobré ráno." Merlin se otočil. Uprostřed místnosti stál lékař a motal se kolem své alchymistické soupravy. Na sobě měl svůj hnědý plášť a na tváři zamyšlený výraz. "Vám taky," odvětil Merlin a podešel blíž. "Ehm, co to tady děláte?" Rukou ukázal k soupravě. Vřelo a bublalo to v ní. Gaius vzdychl a přisypal do směsi neznámé bylinky. Když se setkaly s průhlednou tekutinou uvnitř, okamžitě se rozpustily. „Snažím se namíchat lektvar," zněla odpověď. Merlin se zamračil. Nemusel se ptát, aby věděl, o jaký lektvar se lékař pokouší.

"A jak vám to jde?" chtěl vědět. Lékař na něj pohlédl se zvednutým obočím. Merlin vytušil, že asi ne moc dobře, a tak se pobral ke dveřím. Nechtěl stát v cestě Gaiusovi a jeho bylinkám. Za tu dobu, co byl na Camelotu, se naučil, že je lepší v takových chvílích vyklidit prostor.

"Budu u Artuše, plnit si své povinnosti," řekl už s rukou na klice. "Kdyby jste mě náhodou hledal."

Lékař přikývl, ale neodpověděl. Přípravě lektvaru musel věnovat svou plnou pozornost. Kdyby zapoměl na nějakou přísadu, nebo ji naopak přimíchal příliš, nemuselo by to dopadnout nejlíp.

Merlin se pousmál a vyšel ven. Zběhl schody a zamířil si to na hlavní chodbu.

Navzdory tomu, že bylo brzy ráno, se to uvnitř zámku hemžilo lidmi. Byli tu služky, vojáci, dokonce i kuchařka. Všichni stáli v menších skupinkách a o něčem si povídali.

Merlin kolem nich beze slova prošel. Snažil se zachytit, o čem tak hořlivě debatují, bohužel to byla taková směs hlasů, že nedokázal rozeznat ani slovo. Když se dostal na konec zástupu, spoza rohu se vynořili Gwaine s Percivalem. Oba byli oblečení v kroužkovém brnění a na opasku měli připlé meče. Percival v ruce držel štít. Merlin vytušil, že jdou trénovat.

Kývli si na pozdrav. Merlin udělal ještě pár kroků, když mu napadlo, že rytíři by mohli o momentálné situaci vědět víc. Otočil se. "Gwaine?"

Rytíř zastal a ohlédl se. „Ano?"

„Nevíš náhodou, o čem to všichni mluví?"

Rytíř pokrčil rameny. „Probírají návrat královny," odvětil stroze.

Merlin zavřel oči. Jasně, že mu to nenapadlo. Vždyť i ráno jej zobudily hlasy vojáků, kteří řešili tutéž tému.

„Snad se již brzy dozvíme, co, nebo kdo je za tím," řekl a vzdychl. Tušil, že důvod nebude jen tak ledajaký. Nikdo by neoživoval mrtvou osobu ze zábavy.