Merlin- Stíny minulosti (ff)

3. kapitola

"Artuši!" zašeptal Merlin a zatřásl princem.  Artuš pomalu otevřel oči a protřel si je. Rozespale pohleděl na Merlina. "Co je?"                                                                                                                                          Merlin se ohlédl přes rameno. "Něco jsem slyšel," řekl.                                                                                       Právě svítalo. Déšť už dávno ustal, teď se vzduchem nesla mlha. Mrznout bohužel nepřestalo.         Artuš se posadil a ohlédl se po okolí. Všude bylo ticho. Koukl na Merlina. "Jsi si jistej?" zeptal se a zívl. Merlin přikývl a vstal. Princ udělal totéž a vytáhl svůj meč. Oba se opatrně pobrali ke koním, aby nenadělali zbytečný hluk a vetřelce tak nevylekali.                                                                                                   Oba koně stáli sa svých místech a nejevili žádné známky znepokojení. V klidu obžírali větve stromů. Zafoukal vítr. Merlina i Artuše střáslo od zimy. Jěště pořád měli na sobě jen tenké tuniky, ve kterých včera opustili Camelot. Včerejší likák je teda moc nezahřál.                                                                           "Nikdo tady není," prohlásil princ po pěti minutové obhlídce a zasunul meč. I kdyby tam někdo byl, dávno by už odešel. Merlin ale zůstal ve střehu.                                                                                       "Nekoukneme se projstotu hlouběji do lesa? Třeba se skrývají tam," navrhl a vykročil tím směrem. Artuš jej beze slova následoval. Vkročili do lesa a dívali se na všechny strany. Stromy tu byli tak husté, že téměř nebylo vidět oblohu. Né nadarmo se většina obyvatel království Údolí padlých králů vyhábala. Bylo opradené mnoha legendami, mezi jiným se říkalo, že tu žijí druidové. Ti patřili k ochrancům přírody a byli zastánci staré víry. Toho, kdo si je proti sobě poštval, většinou stihl krutý osud.                                                                                                                                                                                   Zapraskala větvička. Oba se rychle otočili, avšak nikoho neviděli. Artuš si proměřil okolí. Všude vládlo ticho.                                                                                                                                                                                             "Měli by jsme se vrátit. Musíme pokračovat v cestě a už jsme se zdrželi příliš dlouho. Možná ten, koho jsi slyšel..."začal, ale Merlin jej přerušil. Prstem ukázal k nedalekému stromu. Při kmenu se krčila postava a hleděla směrem od nich.                                                                                                                       "Támhle," zašeptal. Artuš přikývl.                                                                                                                                   Pohli se a snažili se, aby našlapovali potichu. Kdyby je ten neznámý uviděl, utekl by. Krom jiného mohl být nebezpečný. Klidně čaroděj.                                                                                                                          Artuš potáhl Merlina za rukáv, čímž jej donutil zastavit. Merlin se ohlédl.                                                "Obejdu ho. Ty choď za něj a snaž se být nenápadný. Odřeřeme mu cestu," řekl.                                     "Dobře," odpověděl Merlin. Artuš se obrátil a začal se zakrádat pomezi stromy. Merlin vykročil pomalu vpřed. Za žádnou cenu nesmí toho vetřelce vystrašit. Našlapoval opatrně a dával pozor na suché větve, které by jej mohli prozradit. Pomalu se přibližoval. Když podešel dostatečně blízko, všiml si, že postava má hnědé vlasy a je oblečená v červené tunice. Na boku se jí hompálel meč se znamením. Merlin znak spoznal. Patřil Camelotu. Žeby to byl...                                                                                       "Leone?"                                                                                                                                                                                       Rytíř se prudce otočil a narovnal se. Za ním stál Merlin se založenýma rukama a překvapeným výrazem natváři. "Co tady děláš?"                                                                                                                                       Sir Leon se na něj omluvně zahleděl. "Merline, mrzí mě to. Král nás poslal, abychom na vás dohlédli. Snažil jsem se mu to vymluvit, avšak bez úspěchu."                                                                                                       V tom zpoza jednoho stromu vyšel Artuš. Když zbadal Leona, zastal. "To jsem si mohl myslet," hlesl. "Vidíš Merline? Říkal jsem ti, že je podezřelé, že mě otec pustil. Celé si to naplánoval."                               Sir Leon obranně zvedl ruce. "Mrzí mě to," omlouval se znova. Najednou za ním něco zašuštělo. Všichni tři se otočili tím směrem. Ozvalo se volání. "Leone? Kde jsi?"                                                                 Merlin koukl na Artuše. Ještě jednou to zašuštělo, pak se spoza stromů vynořil Lancelot. Měl na sobě rovnakou červenou tuniku jako Sir Leon a při boku meč. "Téda, Leone, povím ti, že jsi ještě neviděl..." začal, když ale zbadal Merlina s princem, zmlkl. Zakoulel očima a pohledem šibnul po Leonovi. "Jejda,"vyšlo z něj.                                                                                                                                                             "Výborně," řekl Artuš a odfrkl si. "Ještě mi řekněte, že jsou tu i Percival s Gwainem, ať můžeme mít oslavu."                                                                                                                                                                                                 Lancelot se pokusil o úsměv. "Zapomněls na Elyana," poznamenal. Artuš na něj nevěřícně zíral.   Znova zafoukal vítr. Obloha se opět začala zatahovat, mračna se stávaly černějšími a mohutnějšími. Zahřmělo. Sir Leon se podíval naoblohu a přihmouřil oči. Na čele a kolem očí se mu objevily ustarané vrásky.                                                                                                                                                                                        "Vypadá to na déšť," pronesl a proměřil si Artuše s Merlinem. "Divím se, že jste ještě nezamrzli." "Nemáme k tomu daleko," odpověděl Merlin a na důkaz se zachvěl.                                                                      Sir Leon se otočil na Lancelota. "Máš ještě ty deky od Gaiuse?"                                                                Lancelot se usmál. "Jasně," odvětil a kývl rukou, aby šli za ním. Následovali jej, zatím co Sir Leon se vrátil pro koně.                                                                                                                                                                        Tábor měli rytíři vsazený mezi vysoké stromy na okraji Údolí. Běžný člověk by jej snadno přehlédl, protože byl obkolesený popínavými rostlinami, a tak splýval se svým okolím. Merlin si ale všiml červené barvy mezi stromy. Spolu s Lancelotem a Artušem podešli blíž.                                                  Lancelot zakřičel: "Plán selhal!"                                                                                                                                      Nato spoza jednoho stromu vykoukla Gwainova vlasatá hlava. Vypadal, jako kdyby se již týden nečesal, avšak třeba připustit, že tohle byl Gwainův styl. Řídil se pravidlem 'čím míň, tím líp'       Pohled mu padl na přicházejíci trojici. Oči se mu rozšířili překvapením, hned na to vyšel spoza stromu a zastal před nimi. Zaškeřil se.                                                                                                                                                    "Princi Artuši, čemu vděčíme za tak vzácnou návštěvu?" Rukou siprohrábl rozcuchané vlasy a koukl na prince. Nesmál se.                                                                                                                                                      "Kdejsou ostatní?" zeptal se vážně Artuš. Gwainův úsměv zmizel.                                                                     "Tady,"ozval se Percival a spolu s Elyanem vyšel spoza Gwaina. Oba dva vypadali strhaně. Tuniku měli na víc místech roztrhnutou a tváře jim zdobily škrabance. Některé ještě krvácely.                                   Artuš se zadivil. "Cose vám stalo?"                                                                                                                           Percival pohledem probodl Gwaina. "Zašils už člověka, který se zamotá v trní a protože jsi dobrej přítel, jdeš mu pomoct?"zeptal se.                                                                                                                                        Princ pokroutil hlavou. "Ne."                                                                                                                                              "Takto máš štěstí," odvětil Percival a utřel si krev z čela.Gwain myknul rameny.                                                "Kde je Leon?" chtěl vědět Elyan.                                                                                                                                             Lancelot hlavou naznačil směr, kterým přišli."Vrátil se pro koně," vysvětlil a vešel do tábora. Ostatní jej následovali. Lancelot podešel k sedlovým vakům a vytáhl dvě deky. Podal je Merlinovi s Artušem. Ti je vděčně přijali. Posadali si kolem ohně, který rozložil Percival a čekali, dokud se vrátí Sir Leon. Mezitím nepadlo ani slovo. Každý se zahloubil do svých myšlenek a nechal se jimi unášet. Oheň praskal a vytvářel dusnou atmosféru. Pokazí tahle nezdařená výprava přátelství rytířů?                             SirLeon se vrátil po pěti minutách. Vedl oba koně. Lancelot vstal a šel mu pomoct je přivázat. Zvířata neprotestovali a poslušně šli, kam měli. Uvázali je k ostatním koním, na kterých přijeli rytíři. Pak si opět posadali kolem ohně. Sir Leon si sedl vedle Artuše a odkašlal si.                                                                     "Artuši, vím, že tě mrzí, jak s otec zachoval," začal a koukl se na prince. Ten hleděl do ohně. "Ale musíš pochopit, že má o tebe strach. Jsi přeci jeho syn."                                                                                                    Princ vzdychl a klackem dloubl do pahřeby. Viletěly jiskry. Vůbec neměl náladu a chuť řešiť otce. Sir Leon na nějnenaléhal.                                                                                                                                                                   "Myslel jsem, že mi důvěřuje," řekl princ nakonec.                                                                                                "Taky, že ano," přisvědčil Sir Leon a povzbudivě se usmál. Gwaine se do toho zapojil. „Jen má divné způsoby, jak to dát najevo."                                                                                                                                           Všichni zvedli hlavy a koukli na něj.                                                                                                                                           „Co? Vždyť je to pravda,"řekl na svou obranu.                                                                                                                  Sir Leon pokroutilhlavou. „Zajímalo by mně, jaký byl tvůj otec, Gwaine."                                                     Gwaine si rukou podepřel bradu a zatvářil se, že přemýšlí. „Co já vím, moc času jsem s ním nestrávil. Když mi bylo deset, utekl jsem."                                                                                                                                    Merlin otevřel pusu. „Cože?"                                                                                                                                                Gwaine přikývl. „Už to tak bude," řekl a založil si ruce za hlavu.                                                                                 Merlin zvraštil obočí. „Proč?" zeptal se.                                                                                                                           Gwaine pokrčil rameny. „Vlastně ani nevím. Možná se mi tam nelíbilo, nebo jsem jen nemohl vystát jeho povýšenecké chování. Už nevím."                                                                                                                                 Percival se uchechtl. „A já se divil, po kom si takovej moula."                                                                         Všichni se zasmáli.                                                                                                                                                                           Oheň i nadále praskal, ale atmosféra se uvolnila. Gwaine a Percival vždy věděli, co říct, aby se každému alespoň trochu zvedla nálada. Právě proto je měl Artuš tak rád a nedokázal se na ně dlouho zlobit.                                                                                                                                                                                             Gwaine se natáhl a zívl. "Pánové, řeknu vám, že se mi k Morganě moc nechce," řekl ospale.                 Artuš na něj překvapeně koukl. "Jak to myslíš?"                                                                                                 Gwaine se zasmál.  "Jak asi? Jdeme s váma. To je snad jasný."                                                                         Artuš s Merlinem si vyměnili nejisté pohledy. Nepochybovali o odvaze a věrnosti rytířů, ale na Morganu se muselo jít moudře a obezřetně. O Sirovi Leonovi a Lancelotovi nepochybovali. Už mnohokrát se osvědčili jako schopní bojovníci a dobří strategové. Ale co takový Gwaine? Měl sice srdce na pravém místě, avšak svými nevkusnými narážkami a řečmi nejednou vyvolal pořádnou rvačku. Nemluvě o tom, že měl v oblibě krčmy.                                                                                                                   Merlin se na něj zadíval a prohlédl si jej odhora dolů. Kdyby došlo na nejhorší, bude ochoten setrvat až do konce?                                                                                                                                                                                       Gwaine zachytil jeho zkoumavý pohled a zazubil se.                                                                                             Artuš rezignovaně zvedl ruce. "Fajn, jdeme všichni," přivolil a pousmál se. To zase bude den.