Merlin- Stíny minulosti (ff)

7. kapitola

"Helena? A to je kdo?" zeptal se Gwaine posměšně a odrkl si. Spolu s ostatními rytíři opět klečel před trůnem. Na rozdíl od Morgany na něm teď seděla vysoká žena s tmavými vlasy a výraznými črty. Byla oblečená v rudě červených šatech s černou vyšívkou a na hlavě měla stejně černou korunu.

Mrazivě se zasmála. "Ach, milý Gwaine. Slyšela jsem o tvém smyslu pro humor," řekla. Hlas měla stejně chladný, jako led. Přesto z ní sálala elegance a očividná inteligence.

"Co vám řeknu, jsem rozený vtipálek," odvětil Gwaine a zazubil se. Žena podešla těsně k němu a rukou mu prošla po tváři. Gwaina při tom doteku zamrazilo.

"Já jsem lady Helena," pronesla a usmála se.

Rytíř neztratil duchapřítomnost. "To jsem pochopil," řekl. "Já bych rád věděl, jaký post tady zastáváte?"

Lady Helena se narovnala a otočila se na Morganu, která právě vešla do sálu. Byla oblečená v čistě černých šatech. Pomalu prošla kolem trůnu a zastala si vedle lady Heleny.

"Je to má matka," odvětila.

V sálu se rozhostilo ticho. Všichni se snažili zpracovat tuhle náramnou novinku. Dokonce to vypadalo, že i stráže u dveří nevědí, jak reagovat.

Gwaine zvedl obočí. "To není možné."

"Jinak bych tady nestála," odpověděla lady Helena a přihmouřila oči. Pohlédla na všech šest rytířů. Jejich výrazy mluvily za vše. Lancelot se mračil, Elyan s Percivalem překvapením zapomněli zavřít pusy, Gwaine našpulil rty a Sir Leon jen zvěsil hlavu. Lady Helena zabodla svůj pohled do prince. Koukal před sebe a snažil se příjmout fakt, že mu otec lhal. Už zase.

Morgana se usmála a pohledem šibla po své matce. Taky se usmála.

"Dle vašich výrazů usuzuji, že jste o tom neměli ani ponětí," promluvila. "Teda, většina. Že ano, Leone?"

Přistoupila k nejstaršímu rytíři. Zvedl hlavu a zadíval se jí do očí.

"Dal jsem slib," řekl.

Lady Helena nasadila soucitný výraz. "Oh, jistě. Chápu tě." Pak si prohlédla rytíře. "Co ale nemůžu říct o tvých přátelích."

Sir Leon se podíval na rytíře. Tvářili se, že mu plně rozumí, avšak nedalo se nevšimnout mírného zklamání v jejich očích. Artuš na něj projstotu ani nepohlédl. Obával se, že kdyby tak udělal, nesnesl by to. Leonovi důvěřoval jako málo komu. On jediný byl k němu od začátku upřímný. Ale teď...

Morgana si odkašlala, čímž na sebe strhla veškerou pozornost. Prohlédla si přítomné. "Když už máme tuhle hodinku pravdy," začala," myslím, že bych vám měla něco oznámit. Souhlasíš, matko?"

Lady Helena přikývla. "Do toho."

Morgana se sladce usmála a narovnala si šaty. Všichni věděli, že je má bezchybné, jen natahovala čas. Zvedla oči a zadívala se na prince. "Právoplatným dedicem trůnu Camelotu nejsi ty, ale já," prohlásila.

Všem padla sánka.

Artuš se zadivil. "Cože?"

Morgana se vrátila k trůnu a posadila se. Na tváři měla blažený výraz. Zahnízdila se a dala si na čas s odpovědí. "Je to tak. Po smrti Uthera bude Camelot můj."

Gwaine se zamračil. Tohle nedávalo smysl. Jak může být Morgana právoplatnou dědičkou?

"Vidím zmatení ve vašich tvářích," zasmála se lehce. "Vysvětlení je ale jednoduché- já se narodila dřív. Když si ty, Artuši, poprvé uzřel světlo světa, mně byly čtyři roky."