Jako kočka ...

Vanilka

Ven se nedostanu, ale tichý koutek by se v tomto domě našel. Minu kuchyň a koupelnu. Nyní už nemám tušení kam jdu. Dojdu ke schodišti. Pohlédnu vzhůru a zděsím se, kolik schodů musím vyjít, abych se tam dostala. Být člověk je snazší, pomyslím si. Vyhoupnu se na první schod, pak na druhý, třetí a za minutu jsem nahoře. Rozhlédnu se a než se stihnu zorientovat, slyším za sebou kroky. Rozběhnu se, ale mé drápky až příliš hlasitě klepou o plovoucí podlahu, tudíž jde přesně slyšet kam běžím. Už je za mnou, cítím, jak se mě dotýká. Mé tlapky letí vzduchem. Už zase. Ten má teda odvahu... Jakto, že se mě nebojí? Měl by se mě bát, vážně by měl.

Chvíli mě nese a pak mě položí na postel. Ano, položí, nehodí. Není naštvaný. Skloní se ke mně a zadívá se mi do očí. "Promiň, nevěděl jsem, že se mohou kočky urazit." Jeho omluva je něžná, jako by to myslel naprosto vážně. Jako by věděl....Ne! Neví, nic neví. Opřu se mu o ruku, lehne si vedle mě, chvíli mě drbe za ušima, a nakonec společně usneme.

Po pár dnech už znám celý dům nazpaměť. Obzvlášť kuchyni, tu najdu i se zavřenýma očkama. Je ráno a Mike právě odešel do školy. Sednu si před zrcadlo v jeho pokoji. Zírám na sebe a přemýšlím, jestli bych se mu líbila i jako dívka. Přiblížím se k té lesknoucí se věci blíž a prohlédnu si jak vypadám, dlouho jsem se neviděla. Chloupky mám celkem čisté, což u mě nebývá zvykem. Přesto si tlapky vyčistím. Oči mi dneska září pronikavěji než jindy. Snaží se mi něco říct, něco důležitého, možná mě varovat? Ale před čím? Před pravdou? Vycením na sebe zuby. Malé špičaté jehličky v mé tlamě vypadají nebezpečně, ale přesto se mě mnoho lidí nebojí. Cvičně si vysunu drápky a zaútočím na zrcadlo, k mému údivu zjistím, že jsem ještě nevyšla ze cviku. Hraju si takhle téměř půl hodiny. Kočky nejsou hloupé, vím, že v zrcadle není živý tvor, který se mnou chce bojovat. Oženu se znova a zavrčím.

Otevřou se dveře a postava vejde do pokoje, až téměř nekontrolovatelně sebou práskne na postel. Leknu se tak, až se mi naježí srst. Prudce se otočím. Když zjistím, že přišel Mike ze školy, uklidním se a vyškrábu se za ním na postel s nechápavým výrazem. "Co se děje?" snažím se zeptat, ale nemůžu. Vyjde ze mě jen zvědavé "mňáu." Otočí se ke mně a mile se na mě usměje. "Stejně bys to nepochopila,"praví. Slyšela jsem správně? Vážně si myslí, že jsem hloupá jen proto, že jsem kočka? Otočím se k němu zády a lehnu si."Tak promiň, já to tak nemyslel ..." posmutní. "Víš,jen mi s tím nemáš jak pomoct," snaží se mě utěšit, ale asi bych měla spíš já utěšovat jeho. "Tak já ti tovysvětlím, chceš?" Otočím se k němu a on mě jemně pohladí od hlavy až k zádům. Napjatě čekám, až začne vyprávět a on spustí: "Jde o jednu holku." Ztuhnu, tohle jsem nečekala, vážně ne. Proti své vůli přikývnu. "Věřím, že mi rozumíš! No, máme ve třídě jednu vážně hezkou holku, dneska jsem se kvůli ní popral s jedním spolužákem." Až teď si všimnu šrámu na jeho obličeji. Nejradši bych ho pohladila po tváři a řekla, že to bude v pořádku, ale to je vyloučeno, nemůžu se teď a tady před ním zjevit ve své "kráse"a začít ho hladit po tváři. "Nemohl jsem v té třídě dál zůstat, a proto jsem řekl, že mi není dobře a odešel domů,"dokončí větu a oddechne si. "Ale matka se o tom nesmí dozvědět, tak jí nic neříkej jo? Jej, já zapomněl, ty vlastně ani nemáš jak, hele promiň, jdu si dát sprchu, uvidíme se později." Poškrábe mě za ušima a odejde. Chvílemi mám pocit, že ví všechno, že ví, že bych to jeho rodičům mohla říct, ale to bych neudělala, taková nejsem. Chvíli nad tím přemýšlím a říkám si, jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že celé dny myslí jen na mě. Je to naprosto absurdní. Po chvilce vyleze ze sprchy převlečený do domácích plandavých kalhot, ale bez trička. Upřeně na něj zírám až do doby než si oblékne domácí tričko. Nedovedu si představit co by dělal, kdyby zjistil, že tu teď na něj civí úplně cizí holka. Třeba by mu to bylo jedno, třeba se před holkama svléká často. Hned tu myšlenku zaženu do nejskrytějšího kouta mé mysli. Nevěřím, že to je TEN typ kluka.

Usměje se. "Ještě jsem ti nedal jméno, že? Budu ti říkat Vanilka, Ujde ne? Přemýšlel jsme nad tím celé dopoledne, teda až do toho insidentu s tím spolužákem. Zkus, zkus mi dát nějak najevo, jestli se ti to jméno líbí, zvládneš to?" Tak přece na mě myslel. V duchu se štěstím rozesměju. Jistě že se mi to jméno líbí, je velice zajímavé, samotná bych se nepojmenovala lépe. Třeba mu jednou řeknu své pravé jméno, jednou. Pokusím se o nějaké souhlasné gesto. Přikyvování moc nejde vidět, tak se nakonec rozhodnu pro spokojené zavrnění. A je to. Snad to pochopil.