Jako kočka ...

Vzkaz

Ačkoli jsem v pokoji strávila několik minut, nezjistila jsem, co vlastně Sofie hledala. Po tom, co mi řekla poslední větu se sebrala a odešla domů. Nyní ke asi osm hodin ráno a Mike stále spí, netuší, co se tu stalo, ani že už Sofie odešla domů. Přemýšlím, jak mu to vysvětlit. Ráda bych mu to vysvětlila. Po chvilce dumání mě do hlavy ťukl nápad. To je ono! To je přesně to, co musím udělat. Rozběhla jsem se do kuchyně a přímo za běhu se mé tlapky změnily v nohy a mé tělo v lidské. Ano, měla jsem to v plánu. Došla jsem k jídelnímu stolu. Obývák byl přímo napojen na kuchyni, takže bylo dost riskantní něco takového udělat, ale chtěla jsem se tak trochu Sofii pomstít. Utrhla jsem si jeden z takových těch přilepovacích papírků, které ležely na stole a v šuplíku jsem dokonce našla propisku. Začala jsem psát. Písmo bylo velmi křivé a hrbolaté, ale lépe psát neumím. Nikdy jsem nechodila do školy a vše co umím jsem se naučila sama, není divu, že to tak vypadá.

Ahoj Miku, velice mě mrzí, že jsem tak náhle odešla a ani ti to neřekla, ale nechtěla jsem tě budit. Pravý důvod, proč jsem to udělala bylo, že jsem naprosto nesmyslně a bezdůvodně řvala po tvé kočce. Tímto jsem chtěla říct, že mě to opravdu moc mrzí, že jsem naprosto blbá a že se natolik stydím, že se asi dlouho u tebe doma neukážu. 

Dopsala jsem tento naprosto úžasný dopis a přemýšlela, kam papírek přilepit. Nakonec jsem se rozhodla pro lednici, protože jsem si jistá, že bude mít Mike hlad, až se vzbudí. Lísteček jsem silně přitiskla a důkladně uhladila, aby držel. Udělala jsem pár kroků zpět, abych zjistila, jestli je lísteček dostatečně viditelný. Náhle jsem uslyšela kroky, ale nepřicházely z gauče, ani z obýváků. Mike se právě vracel z koupelny. Z KOUPELNY. Jak se dostal do koupelny? Musel vstát už před chvílí? Cože? On mě určitě viděl! To není možné, jaktože jsem si nevšimla, že už je vzhůru? Horší už to snad být nemůže! Ale ono mohlo. Kroky se pomalu blížily ke kuchyni s obývákem. Opět jsem panikařila, nevěděla jsem co dělat a nakonec jsem se rozhodla nedělat nic. Proměnila jsem se v kočku. Těsně před tím, než mě stihl zahlédnout. Právě včas. 

"Dobré ráno," hřejivě se na mě usmál, když však zaregistroval lísteček na lednici, úsměv mu zmizel. "Co je to?" Přiblížil se a lísteček odlepil. Pozorně četl každé písmeno, každé slovo, řekla bych, že hned několikrát. Vzkaz nebyl dlouhý, ale Mike ho četl celou věčnost. Byla jsem nervózní. Nevěděla jsem jak zareaguje, co řekne, byl naprosto nepředvídatelný. Nakonec s kamenným výrazem v tváři řekl: "tohle nepsala Sofie!" Krev v žilách, jako by se mi taky proměnila v kámen a přestala protékat. Srdce mi tlouklo ještě hlasitěji jak předešlý večer. Chvíli jsme jen stáli, mlčeli. "Hele, " podřepl si ke mně. "Já vím, že víš, kdo to napsal a strašně tě prosím, řekni mi to." Začala jsem se stydět za to, co jsem udělala a nejradši bych to vzala zpátky, ale už to nešlo. Stoupl si a cosi zaklel, napadlo mě, že ji má možná vážně rád, ale to je to, čemu se snažím zabránit. Co by řekl na to, kdybych mu nějak dala najevo, že jsem to napsala já? Čím dál častěji přemýšlím, že mu všechno o sobě prozradím, ale bojím se jeho reakce natolik, že jsem to ještě neudělala. 

Otočil se a začal odcházet. Zamňoukala jsem co nejhlasitěji to šlo. Otočil se a přišel zpět, jako by čekal, že prostě jen začnu mluvit a řeknu mu to. Omyl. nevěděla jsem totiž jak. "Jak jsem si mohl myslet, že bys mi to řekla, jsem tak hloupý." Podotkl, sebral svůj telefon ze sedačky a šel do svého pokoje. Byla jsem zklamaná za něho. Zklamaná ze sebe.

Rozhodla jsem se s tím něco udělat. Chvilka soustředění a už jsem v ruce držela opět propisku. Vzala jsem si další papírek a napsala: moc, moc se omlouvám, byla jsem to já, odpusť mi, prosím. Ano... nic lepšího mě nenapadlo, bravo, to je ten nejhorší vzkaz co kdo kdy napsal. Ale nezbývalo mi nic jiného, než se s tím smířit. Chňapla jsem papírek už opět do zoubků a běžela nahoru.