Jako kočka ...

Hněv, strach, zklamání

Lekla jsem se, avšak ne doopravdy. "Promiň, já jsme tě rozhodně nechtěl vzbudit a už vůbec ne vylekat, jen ty dveře nešly otevřít." Podívala jsme se na něj co nejmileji. Chvilku jsme se sobě navzájem vpíjeli do očí, ale pak se otočil zpět ke dveřím a spadlé židli, která je před chvílí blokovala. "Nepamatuju si, že bych židlí zaterasil vstup do pokoje než jsme ráno odcházel," řekl a s nechápavým výrazem v očích se podrbal za krkem. "Nevíš o tom něco?" Nevinně jsem zamrkala očima a doufala, že to je dostačující na to, aby mi věřil. Bylo. Pak ale jeho pohled strnul na hromádce oblečení poházeného na jeho posteli. Zajímalo by mě, na co teď myslí, určitě mu to musí v hlavě pěkně šrotovat, je mi ho až líto. Napadlo mě, že je jen otázkou času, než mu všechno začne zapadat do sebe, než zjistí, kdo doopravdy jsem. Že nejsem jen jeho mazlíček.

"To je opravdu zvláštní, tohle triko jsme na sobě neměl léta a o těch kalhotech ani nemluvě." Zvedne zmuchlané oblečení a poskládá ho. Bez dalších udivených reakcí ho vrátí do skříně a zavře ji. 

Nastal víkend. Mikovi rodiče včera večer odjeli na lázeňský pobyt a my jsme zůstali doma sami.

Víkend se pomalu začal měnit v noční můru, začalo to nevinným zaklepáním na dveře v sobotu dopoledne. Mike se podivil, kdo to je, ale šel otevřít. Už z jeho pokoje jsem slyšela ten známý hlas a cítila přeslazenou vůni jejího parfému. Sofie. Co ta tady ksakru dělá? Nejradši bych někam zalezla a přečkala tuhle pohromu, ale nakonec jsem se rozhodla jí čelit a tak jsem vylezla z pokoje a šla tu velmi milou návštěvu taky přivítat. Sotva jsem došla do předsíně, Sofie na mě vrhla nenávistný pohled. Opravdu někdo dokáže nenávidět kočku? Vždyť jsem tak roztomilá... Nechápavě jsem se na ní podívala, jako bych nevěděla, proč je na mě naštvaná, ale ve skutečnosti to vím až moc dobře. "Fajn, že ses ukázala, jdeme se dívat na nějaký film, jdeš s náma?" Přitulila jsem se k jeho nohám a on mě vzal do náruče. "Tak pojďme," vybídl Sofii a donesl mě až na sedačku v obýváku. Byla velice pohodlná, ale většinou jsem na ni nemohla. Mikova matka je alergická na zvířecí srst, měla jsem štěstí, že ji dokázal přemluvit abych mohla zůstat, ale na sedačku vážně nesmím. No co už. Než se jeho rodiče vrátí, už na té sedačce určitě nebudu. Zatímco šel Mike udělat popcorn, jeho návštěva si ke mně přisedla. Chvíli mě hladila, ovšem příjemné mi to vůbec nebylo, ale pak seke mně naklonila a nebezpečně se mi zahleděla do očí. Prvně jsem myslela, že se jí mé oči prostě líbí, jako všem ostatním, ale pak jsem v té změti barev, které se zrcadlily v jejích očích uviděla hněv. Prvně to byl jen on, ale následoval strach zakončený zklamáním. Jako bych jí podle očí mohla věštit budoucnost. Její budoucnost. "Je mi jedno, proč jseš zrovna u Mika doma, co tu chceš, ale drž se od něj dál, nebo zjistím, co tajíš! A já vím, že něco tajíš! Žárlíš na mě, ale to kočky běžně nedělají, tak si hleď své gumové hračky, jestli nějakou máš, a Mika mi nech, jasné? Nebo zjistím, co jseš zač!"

Hněv, strach, zklamání. Opakovala jsem si neustále dokola a přemýšlela, proč zrovna tyhle tři věci, když v tom se vrátil Mike. Sedl si přesně mezi nás dvě. Jako by věděl, co se před chvílí stalo, nebo vlastně nestalo, to je fuk. V televizi nic neběželo a tak se po chvilce přátelského dohadování rozhodli si pustit nějaký z těch romantických filmů, které jsou teď tak oblíbené. Ačkoli romantické filmy nemám moc v lásce, zůstala jsem vzorně sedět vedle Mika. V jednu chvíli jsem byla natolik zahleděná do obrazovky, že jsem zapomněla na realitu. Ovšem netrvalo to dlouho. Myslím, že nikoho z nás to nijak extra nebavilo. O pár momentů později Sofie zahájila diskuzi. Na film už se nikdo nedíval. Já jsem jako každá poslušná kočka jen ležela a poslouchala jak probírají oblíbené filmy, zpěváky, následně školu a spolužáky, nic z toho se mě ovšem netýkalo. Oblíbené filmy nemám, zpěváky jak by smet a jejich gympl nenavštěvuji.