Jako kočka ...

Někdy ti to povím

Není těžké se s někým poprat, těžší pak je nést za to následky. A těch jsem se v tu chvíli bála nejvíc. Nehledě na to, že si myslím, že taková holka jako Barbie se prát vůbec neumí. Však, co by mi udělala? Šlápla mi na nohu podpatkem? Nesmírně by to bolelo, ale dostala bych se z toho do pár minut. Trochu jsem se pousmála nad tou představou a to Sofii rozzuřilo ještě víc. Veliká chyba z mé strany. 

"Co si dovoluješ se mi smát?" Zavrčela na mě nehezky a velice mi připomněla čivavu, vzteklou malou čivavu. To už jsem se neubránila smíchu. Otočila jsem se, abych se podívala, jestli už mezitím Nikol neutekla a jakožto že tam ještě stále stála, schytala jsem od ní tázavý pohled. Bylo mi jedno, že vypadám trochu šíleně, stála jsem uprostřed chodby, přede mnou tlupa naštvaných Barbín, kolem poměrně dost procházejících studentů, kteří se očividně se Sofií do křížku pouštět nechtějí a za mnou udivená Nikol. A já jsem se jen smála a smála a nemohla jsem přestat. 

"Čivava..." uniklo mi z úst v tom velkém výbuchu smíchu. Ten rozzuřený pohled bych vám nepřála vidět a ani slyšet. Utichla jsem a zadívala se Sofii do očí. 

"Neviděly už jsme se někde... Vailine?" Nemrkala, jen mě pozorovala. V tu chvíli jsem se jí začala bát. Ne proto, že by mi byla schopna ublížit, ale proto, že se možná dostane k velice cenným informacím. 

"Ne... určitě.. no, neměly jsme kde..." Vyděšeně jsem hledala ve svém okolí nějakou podporu. Musí tady být někdo, kdo to dosvědčí ne? Ach Miku, kde jsi? 

"To určitě není možné, ona se přistěhovala z daleka," přiskočila ke mně Nikol a já jsem se úlevou snad málem sesunula k zemi. Rychle jsem při tom skoro sesouvání se přitakala.

"No, když myslíš, ale věz, že já přijdu na to, jak tě zničit!" Dupla a odešla. 

"Tak to bylo něco... ty ses vážně pohádala uprostřed chodby se Sofií? Týjo, tak ty seš dobrá." Obdržela jsem obdiv od Nikol a pár dalších přihlížejících. Cítila jsem, jako bychom byli celá škola proti ní a popravdě se mi pocit momentálního vítězství celkem zamlouval...

***

O dvě hodiny později jsme konečně usedly k obědu. Celou tu dobu jsem nemohla přestat myslet na tu věc, kterou Sofie vyhrožovala Nikol. Kdybyste viděli ten náhlý Nikolin "úprk," pochopili byste. Několikrát jsem se chystala na to zeptat, ale pokaždé mě něco umlčelo. Jednou šel kolem Mike, podruhé si šla pro pití a já stále přemýšlela jak na to. No, asi to ale přecejen není dobré téma k obědu, bude to muset počkat.

"Odkud teda doopravdy seš?" Prorazila velice nehezká otázka ticho. Brambor mi zaskočil v krku a já jsem se začala dusit. Nebo, možná mi spíše zaskočila ta samotná otázka, brambor za to nemůže. Přede mnou stálo velké rozhodnutí- povědět pravdu nebo lhát své momentálně jediné kamarádce? Asi jsem přemýšlela moc nahlas, nedala mi ani minutu na rozmyšlenou a začala opět mluvit. "Ty nevíš odkud seš? Nebo mi to říct nechceš? Tak neříkej no." Dala mi na výběr, ale já jsem věděla, že když nic neřeknu naštve se a to jsem zrovna nepotřebovala. Zazmatkovala jsem. Myšlenky mi utíkaly úplně jiným směrem, než jsem potřebovala a já jsem měla pocit, jako by mi někdo vygumoval celou hlavu. Snažila jsem se ze sebe vydat něco, cokoliv, ale nešlo to.

"Čau, mohu si přisednout?" Trhla jsem sebou. Vůbec jsem si nevšimla, že se někdo blíží k našemu stolu. Usmála jsem se poněkud moc bláznivě, ráda, že mě Mike zachránil od velkého maléru, a ukázala mu na místo vedle mě s gestem, že si může přisednout. Učinil tak a hned spustil. Začal mluvit o tom, že slyšel, co se dělo na chodbě a velice se strachoval, jestli jsem v pořádku. Nepřestal s tím, dokud jsem mu jasně a hlasitě nesdělila, že mi nic není, že si z toho nic nedělám a že v téhle hádce už nebudu pokračovat. Po dlouhém rozhovoru to u stolu úplně utichlo. Ani nevíte, jak jsem se bála, že se mě Nikol zeptá znova. Teď už jsem si byla naprosto jistá, že jí to řeknu, ale k jídelnímu stolu se ani tohle úplně nehodí. Natož když vás může kdokoliv slyšet při prozrazovaní tohohle velkého tajemství. Samozřejmě jsem tím myslela především Sofii.