Jako kočka ...

Pondělí v ředitelně

*pondělí- 6:30 ráno*

"Vstávej Miku, přijdem pozdě do školy!" Zašeptala jsem mu do ucha s účelem probudit ho. Nezabralo to. Zkusila jsem to tedy znova a znova a napopátý pokus se převrátil na druhý bok a cosi zamumlal. "Co jsi to říkal?" Podložila jsem si rukou ucho na znamení, že ho špatně slyším.

"Vanil, však je pondělí, já dneska nevstávám!" Pokusil se zakrýt si peřinou oči, ale já jsem rozestřela žaluzie ještě více, takže se rannímu slunci neměl šanci ubránit. 

"Vstávej ospalče, sluníčko svítí, venku je krásně a já bych nerada přišla pozdě," osvětlila jsem mu, proč ho tak nutím vstát z postele. Odkryl se a prohlédl si mě od hlavy až k patě. Úsměv mu přeletěl přes tvář, když si mě doprohlížel. Zarazila jsem se a pohlédla na své oblečení. Čemu se tak směje? Mám snad pokrčené tričko? Nebo jsem moc tlustá? Ihned jsem vyhledala zrcadlo a vyloučila všechny z těchto možností. Vrátila jsem se do pokoje s otázkou: "čemu se tak tlemíš?" 

"Jsi asi jediný student, který se těší do školy. K tomu je pondělí a já pondělky nesnáším, no, myslím, že nemluvím jen za sebe." Konečně se vyhrabal z postele a odešel do koupelny. Trochu jsem se zklidnila, přecejen bych nerada vypadala před spolužáky jak pošuk. Zvědavě jsem se prohlížela před zrcadlem. Hlavou mi probíhalo nejméně milion myšlenek jako elektrický proud. Co když se jim nebudu líbit? Co když mě mezi sebe nepřijmou? Co když...? Musela jsem se posadit na nejbližší židli, jelikož se mi z té nervozity zatočila hlava. Tohle se mi ještě nikdy nestalo, tak teď už vím, jaký je to pocit. Asi jsem na tohle neměla vůbec začít myslet, obavy mi naprosto zatemnily hlavu a namísto nepřetržité radosti jsem začala cítit spíše strach, obavy. Však vlastně na ničem nezáleží, můžu přestat kdy budu chtít, utěšovala jsem se. Rukama jsem si podepřela hlavu a přivřela víčka. 

"Děje se něco?" Mike se vrátil po půlhodině z koupelny. Ještě někdo mi chce tvrdit, že to trvá jen holkám? Pohlédla jsem ustaraně na něj. Vlasy měl ještě trochu mokré, pravděpodobně si myl obličej a zuby mu bíle zářily. Nechtěla jsem to dál rozebírat.

"Jo, jo, všechno vpoho," pousmála jsem se co nejupřímněji to šlo. 

"Rád bych se převlíkl," podotkl bezvýznamně a doširoka se usmál. 

"Uff, už jsem se lekla, že půjdeš takhle, udělal bys mi ostudu." Zbožňuji způsob, kterým mě dokáže rozesmát, aniž by se o to snažil. Tohle je na našem kamarádství důležité. Teda, jsme vůbec kamarádi?

"To nezní špatně," odpověděl, hodil si batoh přes rameno a naznačil, že odchází. Zatleskala jsem jeho vystoupení a vstala. Vrátil se zpět do pokoje a ukázal na dveře. 

"Co když neodejdu." Založila jsem si rošťácky ruce na prsou. 

"Když jinak nedáš." Pokrčil rameny a začal přímo vyhazovat oblečení z šatní skříně. Pozoruhodně jsem pozorovala létající oblečení. Kdo by byl řekl, že i oblečení může létat. Kalhoty, tričko, tričko, ponožky, slipy, kšiltovka, kalhoty... Nebylo lehké to stíhat sledovat. Najednou mě jedny z ponožek zasáhly do hlavy.

"Auvajs, za co to bylo?" Podotýkám, že to vůbec nebolelo, ale bez mého auvajs by to nebylo tak dramatické.  

"Za to, že tady pořád ještě stojíš," podotkl klidným tónem. Po chvíli ho očividně lítající věci přestaly bavit a tak se postavil k posteli, na které ležela půlka šatníku a začal vybírat. Zbytek uklidil zpět. Bedlivě jsem ho sledovala. Stále ještě chodil po pokoji ve volných tmavě modrých teplácích a bez trička. Spával takhle každou noc a mě ještě neomrzelo ho každé ráno potají sledovat. Nemyslete si o mě nic špatného. Jeho krásně vyrýsované svaly na břiše se velice dobře pozorují.