Jako kočka ...

Jeho nebo náš domov?

Pro ty, co si myslí, že jsem na tom vážně špatně, tak ne, nejsem. Stále neví, jak vypadám a to je velká výhoda. Sama pro sebe jsem se usmála. Asi dvě minuty jsem ho jen pozorovala. Rozhlížel se na všechny strany, ale mě si nevšiml. Zdá se mi nervózní, ovšem na mě nemá. Ruce se mi třesou, kolena podlamují a kdyby to šlo, třásla by se mi snad i hlava. Ano, tak nervózní jsem. Ještě chvíli sbírám odvahu a když už jí mám plnou hrst, udělám krok vpřed. Jeden, druhý, třetí. Rozejdu se a rázně si to kráčím k lavičce. Napětí stoupá a ve mně se nafukuje obrovitánský balón, který každou chvíli praskne a mně se potom snad uleví. Pevně v to doufám. Mám chuť zase utéct. Ještě stále si mě nevšiml, ale kam? 

Už se otáčím, když vtom: "Vanilko?" Sakra! Můj plán na útěk téměř vyšel, teď už je pozdě, moc pozdě. Nechci se otočit zpátky, nechci mu pohlédnout do očí takhle. V tomhle těle, v tuhle chvíli, na tomhle místě. Ale něco udělat přeci musím. Už to, že se několik vteřin nehýbu je zvláštní, ale on ví, určitě ví, proč to dělám a chápe to. Pootočím obličej směrem k němu, tak, že mi stále nevidí do očí, v dálce vidím lavičku, na které ještě před minutou seděl a stále nechápu, jak se tak rychle dostal z té lavičky až sem, ke mně. Už nechybí moc. Dotočím se i tělem k němu. Teď už si hledíme do očí. Jsem asi o deset centimetrů menší než on, ale to mu nebrání se na mě upřeně dívat. Chvíli mám pocit, jako by ztratil dech, jako by ztratil pojem o tom, co se děje kolem něj. Ikdyž popravdě nevím, proč by to dělal, že? Ach jak já se stydím, ovšem vůbec nevím za co. Že by za své lidské tělo? Zavřu oči a pohlédnu si na špičky velice krásných a jednoduchých bot. "J...já..," snažím se ze sebe něco vydat, ale jazyk mám svázaný na dva uzly a nemohu vykoktat jedinou větu. "Ty co?" Začnu se červenat, poprvé a asi ne naposled. Červenám se, vážně moc. "Já myslím, že to nebyl dobrý nápad." Už při vyslovení posledního slova začnu couvat, udělám několik kroků dozadu a chci utéct, vážně moc chci! Rychlá otočka a už běžím, běžím, nedívám se kolem sebe, nevnímám lidi, ani stromy, ani lavičky, nevnímám nic.

Zbožňuji běh. Je to něco jako vysvobození z reality, když někdo běží hodně rychle, může prostě nevnímat, tak jako jsem to teď udělala já. Jenže nic se nemá přehánět a vnímat cestu pod nohama je přeci jen důležité. Pěšinka, cestička, kořen... cože? kořen! Zakopla jsem a dopadla na tvrdou zem, taková blbost. Kdybych byla kočka, nic z toho by se nestalo! Chvilku mi trvá, než se zvednu a opráším. Zaobírám se blátivými skvrnami na mých nových šatech. Co jsem udělala, že se mi tak nedaří? Co jsem komu udělala? Nasliním si dva prsty a přejíždím po skvrnách. Nic. Zkouším to znova a znova a nakonec usuzuji, že to prostě budu muset někam dát vyprat.

"Prosimtě, co to děláš?" Leknu se. Věnovala jsem až moc pozornosti skvrnám a nedošlo mi, že ztrácím nad Mikem náskok. "Proč utíkáš? Proč vždycky utíkáš?" Vykulí na mě své krásné oči. Má tak nevinný výraz. "Já nevím," znova zčervenám, ano, už zase! "Pojď, půjdem domů a už hlavně neutíkej." přikývnu a se sklopeným obličejem jdu za ním. Cítím se jako malé dítě, co něco provedlo. Smutně a k tomu ještě víc trapně než předtím. A mám k tomu pádný důvod.

Pomalým, loudavým krokem doputujeme až domů. Přemýšlím, jestli to je Mikův domov nebo náš domov. Asi sám neví. Pro teď to je však Mikův domov. Otevře mi dveře, abych mohla vejít. Vkročím do důvěrně známé předsíně a usměji se na něj místo poděkování. "Běž si sednout do obýváku, však víš kde je, já za chvíli přijdu." Zní to, jako by byl naštvaný, moc mě to mrzí, musím mu přidělávat hodně starostí. 

Jsem tady každý den, ale přesto mi to přijde nové. Je opravdu jiný pocit procházet chodbou po čtyřech a procházet jí po dvou. Vždycky jsem měla možnost jí jen proběhnout, ale teď mám, zdá se, dost času na menší průzkum. Mike zalezl do svého pokoje a mně vůbec nevadí, že to udělal. Až teď si všímám dvou obrázků visících na stěně. Na jednom je, zdá se, Mike se svojí matkou a na druhé se psem. On měl psa? Chvíli se divím, ale pak si říkám, že to je asi normální, v dnešní době si psa může dovolit většina lidí. Ovšem jakožto, že jsem kočka, psy od přírody nenávidím. Pokračuji ve své cestě do obývacího pokoje. Švihnu sebou na sedačku. Je úleva si sednout. Zapnu televizi, ale jakmile uvidím opakování filmu, který běžel v domu, kdy tu byla Sofie, okamžitě ji vypnu. Nepřipomněla mi zrovna hezké věci. A tak jen sedím a čekám. Po chvíli uslyším kroky. Že mu to teda trvalo, pomyslím si, ale nezlobím se, nemám důvod. Prostě potřeboval být sám, protože vidět tu moji "krásu," taky bych si potřebovala vyčistit hlavu.