Jako kočka ...

Osamělá

Každý si pod pojmem zklamání představí něco jiného, některé zklame špatná známka, některé zklame kluk, ale já jsem především zklamaná sama sebou. Nezlobím se na Mika, v žádném případě, vina je na mé straně, já byla tak blbá, že jsem uvěřila, že by mě mohl mít rád. Jak by někdo mohl mít rád kočku? Ano, mnoho lidí má rádo své mazlíčky, někteří opravdu hodně, ale stále je velký rozdíl mezi tím mít rád člověka nebo zvíře. A největší chybu, co jsem kdy mohla udělat... zamilovala jsem se do něj.

Někdo vtrhl na holčičí záchody. Co mám teď dělat? Byla jsme příliš v šoku, než abych se k něčemu zmohla. Osoba má jistý krok. Jde až ke kabinkám a pak řekne, skoro až pošeptá: "Jsi, jsi tady?" Myslím, že slyší můj dech, ví, že tady někdo je. Vstanu a spláchnu záchod. "Já, velice se omlouvám! Vážně moc, já jsme tady nechtěl tak vtrhnout." Odběhne pryč. Uleví se mi, naštěstí mu došlo, že kočka by záchod nespláchla. Jenže co teď? Je pravda, že tady už mě hledat nebude, ale co budu dělat dál? Popravdě bych se nejradši sebrala a utekla co nejdál odsud, co nejdál od vesnice, ve které bydlí, nejlépe co nejdál od téhle země. Chvíli nad tím skvělým nápadem přemýšlím, ale pak ho zavrhnu. Nemůžu odejít, na to jsme až příliš spokojená. 

Když jsem si naprosto jistá, že tady nikdo není, setřu si slzy, které se mi ještě před chvílí kutálely po tváři a z kabinky už opět vylezu jako kočka. Tichým krokem se doplížím do chodby. Nikde nikdo. Ještě párkrát se rozhlédnu asi tak, jak se to dělá, když jdete přes přechod a pak vyrazím směrem ke skřínkám. Zajímalo by vás, co jsem se rozhodla udělat? Tak já vám to řeknu... rozhodla jsem se vrátit se k Mikovi, nějakým kočičím způsobem se mu omluvit, že jsem utekla a zbytek života žít jako jeho kočka. Jen kočka.

Netrvá to dlouho a zaslechnu hlasy. Přibližuji se k nim. Už jsem dost blízko na to, abych svým dobrým sluchem rozeznala hlasy. Možná se mi to zdá, ale řekla bych, že jeden patří právě Mikovi a druhý té nafrněné holce od skřínek. Zastavím se. Vážně nestojím o to je vidět spolu, předpokládám, že se spolu začali líbat hned jak jsem odešla. Už už se chystám znovu odběhnout co nejdál od nich, když v tom uslyším Mika něco zařvat. Oni se hádají! Zvědavost mě donutí dojít až téměř k nim. 

"Můžeš mi říct, proč tě zajímá nějaká blbá kočka?" "Není blbá!" "To je fuk, teď jsme tady já a každý jiný kluk by na tvém místě byl šťastný a ty si radši jdeš hledat blbé zvíře, než abys byl se mnou?" "Pak asi nejsem jako každý jiný kluk!" "Možná by ses měl vzpamatovat a měl bys takový být," řve po něm Sofie." "Já myslím, že vzpamatovat by ses tady měla ty! Co si o sobě vlastně myslíš? Je tvoje chyba, že se mi ztratila kočka," odvětí už celkem s klidem a odejde. 

Nejde mým směrem, to je špatné, ale nevadí, proklouznu kolem zahleděné Sofie, která si mě vůbec nevšímá a běžím směrem, kterým odešel. Nestačím mu. Mám žízeň a hlad, jsem celkem slabá, už ho ani nevidím, zmizel mi z dohledu. Jediné, co mě v tu chvíli napadne je dojít zpět ke skřínkám, tam to všechno začalo, snad znám ještě cestu. Sotva se otočím, zazvoní. Ze tříd se vyvalí studenti jako vlna. Velká, burácející vlna, která se na mě nekontrolovatelně valí. 

"Au," někdo mi šlápl na ocas a druhý zas na tlapku. To tady vážně nikdo nemá aspoň malinký respekt ke zvířatům? Taky jsme tvorové! Živí, dýchající tvorové, kteří si rozhodně nezaslouží, aby jim někdo šlapal na části těla. Celkem jsme se bála, že mě zašlápnou, ale netrvalo dlouho a vlna odešla tak rychle jak přišla. A byl klid, najednou všude opět naprosté ticho. S bolavou tlapkou jsem se dobelhala ke skřínkám a vyskočila na parapet. Tady mě nikdo nezašlápne.

Musela jsem usnout, protože když jsem otevřela oči, přede mnou stál Mike. Hladil mi moji mírně napuchlou tlapku s lítostivým pohledem v očích. Chvíli jsem zase šťastná, šťastná, že mě našel a že se nezlobí, že mu to je líto, ale netrvá dlouho a začnu se cítit spíš trapně, vyčítám si, že jsme mu utekla, vážně to ode mě nebylo hezké, nehledě na to, že jsem vlastně neměla pořádný důvod mu utéct. Kvůli mně neměl vůbec klidnou přestávku, kvůli mě se pořádně nenaobědval a ještě k tomu se pohádal se Sofií, tohle mě ale mrzí nejmíň. Po zbytek dne už se nic zajímavého nedělo, Mike se mi omluvil, jako vždy, proseděli jsme ještě pár hodin ve škole a pak jsme dorazili domů. Celou dobu mě nesl na rukou. I přes to, že chodit můžu, nebránila jsem se. 

Položil mě na jeho postel a přinesl mi misku s vodou a granulemi. Opatrně jsme z ní seskočila a došla k miskám. Okamžitě jsme se napila, jelikož má žízeň byla až nesnesitelná, ale do granulí se mi moc pouštět nechtělo. Radši bych rybu, nebo aspoň nějaké maso. Mike zahlédl, jak nad svým žrádlem ohrnuju nos a po chvilce mi donesl kousek kuřete z oběda. Radostí jsme málem vyskočila až do stropu a po chvíli už ani voda, ani kuře nebylo.

Na další den jsem zůstala opět sama doma. Docela jsem se nudila a hlavě už mě mé kočičí tělo omrzelo, tak jsem se producírovala po domě jako člověk, opět v Mikových věcech. Chvíli jsem se dívala na televizi, zrovna běžela moje oblíbená Drtivá porážka, chvilku jsem si četla něco z kníže, které jsme po domě objevila a nakonec jsem se šla najíst. Vzala jsme si jogurt z lednice, myslím, že nějaký čokoládový, a posadila se k jídelnímu stolu. Stůl je dost velký na to, aby se u něj mohla sejít celá rodina k obědu. Teď jsme u něj však seděla sama. Už mě nebaví nebavit se s ostatníma, už mě nebaví, že se na mě všichni dívají pouze jako na kočku a ne jako na lidskou bytost, už mě nebaví, už mě nebaví před Mikem něco tajit. Přišla na mě taková ta depresivní nálada, připadala jsem si naprosto sama a taky jsem sama byla. Vzala jsme si lžičku a celou ji ponořila do čokoládového jogurtu. Zamíchala jsem ho, i když to nebylo potřeba a ochutnala. První dojem byl sladký, ale po chvíli jogurt chutnal naprosto kysele, kyseleji než okurka. Položila jsme lžičku na stůl, čímž jsme po sobě nechala skvrnu od jogurtu a šla si vypláchnout pusu čistou vodou. Trochu jsme si z toho kohoutku i napila. Když jsem se vracela ke stolu, slyšela jsem zámek. Jen to ne! Někdo opravdu odemykal dveře. první co mě napadlo bylo zkontrolovat hodiny. Jedny visely téměř přímo nade mnou na stěně. 13.52. Až teď mi došlo jak dlouho jsem musela strávit díváním se na televizi a čtením knížek. Úplně jsme zapomněla na čas! Jenže... co teď? Mám běžet rychle uklidit nepořádek, který jsem po sobě zanechala, nebo se jít schovat???

Nakonec jsem se rozhodla pro druhou možnost, avšak rozhodováním jsme ztratila tolik času, že jsem nestihla ani vyběhnout nahoru po schodech a dotyčná osoba už si sundávala boty. Kruciš. Mám asi ani né minutu na to, abych ze sebe sundala všechno oblečení, uklidila ho a ještě se proměnila. Tak rychle to nepůjde. Osoba stoupá po schodech nahoru. Nevím co dělat dřív, začínám panikařit a tím ztrácím spoustu času. V tu chvíli mě nenapadne nic jiného, než zamknout dveře. Nojo, ale to bych je pak neodemkla. Zaběhnu pro židli k Mikově stolu a dotáhnu jí ke dveřím. Dveře zavřu, bohužel moc hlasitě, tudíž to určitě šlo slyšet, a přisunu židli ke dveřím, to ho aspoň na chvilku zdrží. Ano, předpokládám, že se právě Mike vrátil ze školy, jeho rodiče totiž pracují déle. Mám vážně jen několik desítek sekund. Rychle ze sebe strhnu tričko a snažím se ho poskládat, slyším, jak někdo chytá za kliku, to nemám šanci stihnout! Nechám tričko ležet na posteli a sundám ze sebe i tepláky, taktéž je nechám pohozené. Někdo se dveře snaží otevřít. Zalezu aspoň za postel, kde není od dveří vidět a konečně se s úlevou měním v kočku. Přesně ve chvíli, kdy osoba naštvaně rozrazí dveře.