Jako kočka ...

Boloňské špagety

Téměř ve stejnou chvíli se zpoza domu objeví Mike následován svojí matkou. Ta ho dovede ke mně a postaví se po boku svému manželovi. Tvoří spolu opravdu krásný pár. Viděla jsem nesčetný počet jejich fotografií, většina pořízena na svatbě, či oslavách. Mikův otec je poněkud vyšší než jeho matka, ovšem jeho matka je zase poněkud hubenější a tak se navzájem doplňují. Co však mají oba společného je jejich momentální výraz na tváři, jako by říkal tak to nám tedy vysvětlíš a to hned! Mike to samozřejmě pochopil i já jsem pochopila, co po nás chtějí, ale co jim mám říct? "Dobrý den, jsem Vaše kočka Vanilka, která se převtělila v holku, tadá, překvapení!" Ne, to jim teda říct nemůžu. A doufám, že něco podobného neřekne ani Mike. Tiše sama pro sebe ho prosím, aby mě neprozradil.
"Mami, tohle je... Ehm... Nikol... Jo... Nikol." Vykoktá nejistě. Mám pocit, že mu nevěří, ale jen pokývou hlavami a zamumlají něco jako: "těší nás." Jen mlčky stojím a snažím se neustále mile usmívat a přehlížet fakt, že nenávidím jméno Nikol! Sama nevím proč, ale pravděpodobně jsem se setkala s někým, koho jsem zrovna moc nemusela a komu toto jméno náleželo.
"Prosím, pojď dál a povečeřej s námi." Obličej Mikovy matky se poněkud obměkčí a ona se začne doopravdy usmívat. Když v tom mi dojde, že mě zve na večeři. Na večeři, kterou jsem měla jíst jako kočka a ne takhle. Ačkoliv se mi ani trochu nechce, kývnu jí jako poděkování a nenápadně popostrčím Mika ať jde přede mnou. On můj signál okamžitě pochopí a rozejde se ke vstupním dveřím. Mineme jeho matku a procházíme kolem otce. Rychle mu kouknu do tváře, přesněji do očí, tak, jak to dělám téměř u každého a snažím se z nich vyčíst něco. Cokoliv. Radost či hněv nebo dokonce smutek. Nic. Jeho oči jsou temné a nic neříkají, nemluví na mě. Skoro jako by mu někdo přidělal dva černé knoflíky jeden po pravé a druhý po levé straně nosu. Dívá se na mě, jako bych mu právě před očima kradla jeho syna. Ano, přesně takhle. Odvrátím od něj pohled, jelikož už ten pohled z očí do očí začínal být divný. Cupitám po dlažděném chodníčku a při tom přemýšlím, jak bude vypadat můj pohřeb, protože tuhle večeři asi nepřežiji...

Jako malé dítě vedené za ručičku dojdu až do velice známé kuchyně s jídelním stolem. Instinktivně si sednu na jednu ze židlí a čekám, co se bude dít dál. Zatím jsme tu s Mikem sami, ale co nevidět přijde i zbytek jeho rodiny. Předpokládám, že mají asi ještě malou venkovní poradu. Pohlédnu ustaraně na Mika, ale on tak ustaraně nevypadá, naopak, vypadá celkem pyšně, ale na co? "Co budeme dělat?" Zašeptám co nejtišeji to jde, ale zároveň dám mému hlasu sílu a tak ho bez problému slyší. "Co by, nic," odpoví polohlasem s naprostým klidem. "Jak nic? Tobě snad nevadí, že mě viděli? Šeptnu znovu. "Ne," řekne poměrně hlasitě a já se na něj udiveně podívám. Asi si mého pohledu všiml, protože se hlasitě zasměje. Nepřestává se usmívat a já se na oplátku nepřestávám na něj nechápavě dívat. Co to má celé znamenat?

Myšlenky se mi v hlavě sbíhají a zase rozbíhají jako houf malých myšek. Napadne mě, že to možná Mike celé plánoval, že chtě, aby mě viděli, ale hned tu myšlenku zaženu a přemýšlím dál. Stále nenacházím dost dobrý důvod, proč se usmívá. "Tak řekneš mi už, proč ti to nevadí?" "Není v tom nic zásadního, tak tě viděli, no a? Zbytečně to moc řešíš," odvětí s naprostým klidem a já rudnu vztekem. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, nádech, výdech a ještě jednou. Pak otevřu oči a podívám se na něj. "Fajn, nebudu to řešit, ale pokud si budou myslet, že spolu něco máme..." schválně nedokončím větu. Usměje se ještě víc. "Tak to jim vysvětlíme, že spolu nic nemáme." Tahle odpověď mě uklidní. Konečně se trochu uvolním a zbytek času už jen mlčky čekám.

Mikova matka, jak už nějakou tu dobu vím, umí skvěle vařit. Prozatím jsem od ní však zkoušela jen několik druhů masa, většinou zbytky od oběda či večeře. Kuřecí, vepřové a dokonce občas i rybu. Avšak dneska se rozhodla na večeři udělat špagety. Boloňské špagety. Často jsem slýchávala, že jsou celkem jednoduché a velice dobré, ale nikdy jsem je neměla možnost doopravdy vyzkoušet. Teď nastala ta dlouho očekávaná chvíle.

Mike mi gentlemansky odsunul židli a nechal mě se posadit. Kývla jsem mu jako poděkování, posadila se a židli o trochu opět přisunula k jídelnímu stolu. Udělal dva kroky k vedlejší židli a také se posadil. Seděli jsme vedle sebe a já přemýšlela, jestli to je dobře. Naprosto nesnáším, když se na mě někdo při jídle dívá, když vidí, jak jím. Sama nevím, proč mi to tak vadí, ale určitě nejsem jediná. V tomto případě bych teda asi byla radši, kdyby si sedl naproti mně, ovšem než jsem ho o to stihla požádat, sedl si na to místo jeho otec. Jen to ne! Působí velice vážným až kritickým dojmem. Bojím se ho. Být kočkou, už bych byla pryč.

"Tak tady to je." Talíř plný kroutících se a do sebe zamotaných hadů mi přistál přímo pod nosem. Tak tohle že jsou špagety? Zírala jsem na jídlo asi až moc dlouho, jelikož do mě musel Mike po chvilce dloubnout loktem, abych se vzpamatovala. Po mé levé ruce ležela vidlička a po mé pravé lžíce. Věděla jsem, co jsou tyto nástroje zač, ale v životě jsem příborem nejedla. Co mám dělat? Otočila jsem se na Mika a chvíli ho pozorovala. Zapíchl vidličku doprostřed hadího chaosu, pak pár z nich přenesl na lžíci a začal vidličkou otáčet. Špagety se mu začaly automaticky natáčet na vidličku a když ji měl celou omotanou, zvedl ji a celý chomáček špaget si dal do pusy. Vypadalo to opravdu jednoduše, věřte mi a tak jsem se odhodlala to také vyzkoušet. Přesně jsem opakovala jeho pohyby, ale pokaždé se mi podařilo něco pokazit a špagety se mi buďto vrátily na talíř, nebo v tom horším případě skončily vedle talíře.

Mermomoci jsem se snažila neupoutat ničí pozornost. Chvíli se dařilo, všichni okolo jídelního stolu si hleděli svého, ovšem po mém asi desátém marném pokusu dostat jídlo do své pusy si mě všiml Mike. Byla to stále jedna z těch lepších variant. Když jsem si všimla, že si mě všiml, okamžitě jsem se začala červenat. Opravdu jsem se snažila to skrýt, ale musel má červená líčka vidět. Vstal od stolu a mávl na mě ať jdu s ním. "Za chvíli se vrátíme," sdělil rodičům a otevřel dveře vedoucí do chodby. Docupitala jsem za ním, prošla dveřmi a nechala ho za sebou zavřít. Podívala jsem se na něj a čekala, co nastane. Zprvu bylo ticho, ale pak spustil: "Ty neumíš jíst špagety?" Zeptal se přímo a trochu mě tou otázkou šokoval. "No... ne," odvětila jsem. "Nejen špagety, celkově neumím jíst příborem." Nemůžu uvěřit, že jsem mu to právě řekla. Zčervenala jsem ještě víc a sklopila obličej. "Co s tím uděláme? Nemůžeš tu večeři nesníst, rodiče by si mysleli, že ti nechutná." "Já vím, ale co mám dělat?" Zeptala jsem se ho zoufale, vážně mě nenapadá žádné řešení. "Běž," řekne s naléhavostí v hlase. "Cože?," vykulím na něj své oči, protože si vážně nejsem jista, jestli jsem pochopila to, co právě řekl. "Běž pryč, proměň se v kočku a zase se vrať, akorát už se tady nebudeš moct ukázat takhle, já jim řeknu, že ti nebylo dobře a že jsi šla domů." Sotva dořekne větu už kráčí ke vstupním dveřím a ochotně mi je otevírá. Jindy by to mohlo vypadat, že mě vyhazuje, ale dneska jsem za tuhle pomoc neskutečně vděčná, jelikož takovýhle trapas se mi už dlouho nepovedl.
Vyběhnu ze dveří jako šílená a málem se skutálím ze tří malých schůdků před domem. Rychle se otočím na Mika a kývnu na pozdrav, nebo spíše se snažím říct uvidíme se později, ale to je jedno. Běžím po chodníčku co mi nohy stačí a vážně si děkuji za to, že jsem si nekoupila boty na podpatku.
Sotva se ztratím z dohledu domu, zastavím a oddechnu si. Už už mám v plánu stát se kočkou když v tom mi dojde, že kolem mě chodí lidi. Jsou všude a já vážně nevím, kam jít, copak tady není jediné místo, kde bych mohla být osamotě?

Tak Vám dnes konečně přináším pokračování a zároveň se chci omluvit za to, že je díl kratší než obvykle a za dlouhé čekání na něj. Snad aspoň bude stát za to :). Budu ráda za jakoukoliv odezvu...