Jako kočka ...

Všechno nějak začíná

Jsem ráda, že jste se rozhodli přečíst si tento příběh :) Než však začnete číst, ráda bych Vám sdělila pár věcí. Za prvé prosím nekopírujte tento příběh ani žádnou z jeho částí bez mého svolení, pokud budete mít potřebu někde něco zveřejnit, určitě mi napište :) a za druhé, prvních pár částí Vám nemusí moc zaujmout, sama se za ně stydím a možná je někdy předělám, zkuste u čtení vydržet a zaručuji Vám, že to bude lepší a lepší :3 Užijte si čtení!

Dnešní večer je překrásný. Toulám se sama městem. Ani nevím kam jdu,řídím se jen hvězdami, ach jak ty jsou krásné. Ptáčci odpočívají na zasněžených větvích stromů, už dlouho si dělám na zdejší vrabčáky zálusk, zatím jsem se však neodhodlala. Vždy když se k nim přiblížím, přejde mě chuť.Dnes se mi však nic dělat nechce, jen pokládám končetiny na chladivou zem, studí mě, ale ani to mi nezabrání jít dál. Říkám si, proč se zastavovat, proč se otáčet, proč se vůbec vracet domů.

Po dlouhé noci strávené venku, touláním se ulicemi a čekáním na jídlo je zima už i mně a to mám s sebou docela teplý kožíšek.Krémové chloupky se částečně zbarvují až do tmavě hněda.Občas mi připadá, jako by mi někdo kožíšek spálil, i takový odstín na sobě mám. Mé nebesky modré oči se na mně skvěle vyjímají. Ne nadarmo si o mých očích povídají i v nedalekém městě. Jsem celkem známá. Navštívila jsme už téměř polovinu města, ve většině bytů jsem i přespala a mnozí mě u sebe stále vítají a považují za svou.

Přesto jsem ale stále věrná jenom jednomu...

Právě jsem po protoulané noci venku dorazila domů. „Vítám tě zpátky Vailine, že ses taky po dlouhé době ukázala." Radostně k němu přiběhnu, nemám nikoho tak ráda jak jeho. Podívám se mu do očí,on mi pohled oplatí, chvíli na sebe zíráme, pak mě chytne v pase a vyzvedne do výšky, jako to dělává vždy, když je šťastný.Nyní jsem šťastná i já. Po chvíli mě položí zpátky na zem s větou: „půjdu ti připravit snídani, za chvíli jsme zpět."Sednu si a čekám, chvíli mu to trvá, ale už jsem si zvykla, jak bych si taky mohla stěžovat, mám se lépe než většina mých příbuzných. „Tady to máš," sladce se usměje a položí přede mě misku s jídlem. Mlsně se olíznu a začnu jíst.

Tohle se opakuje každý den, nějakou dobu se toulám venku, pak se příjdu najíst, vyhovuje mi to. Jednou se však vrátím domů a zjistím, že jsou dveře zamčené. Zakňourám, ale nikdo neotvírá. Marně se pokouším ještě další půlhodinu, pak usnu na rohožce přede dveřmi. "Dejte ji na bok, ať tady nezavází!" křikne kdosi. Mohutné ruce mě nadzvednou a skoro až odhodí stranou. To bolelo! Mám chuť křičet. Místo toho však stojím, jak přibitá a zírám na 5 chlapů, kteří chodí střídavě dovnitř a ven páníčkova bytu. Něco vynášejí, ale nic nenesou dovnitř. Že bychom se stěhovali? napadne mě, ale to by mi o tom někdo něco řekl. Každou chvíli do mě někdo žduchne nebo mě odsune stranou, jsou strašně "milí." Pak ke mně jeden přistoupí: "Čičiii, pojď sem, pojď, tady zůstat nemůžeš, tvůj pán měl vážnou nehodu a už se o tebe nemůže starat, moc mě to mrzí. Vzal bych si tě domů, ale nemůžu, náš pes by tě zakousl hned jak by jsi překročila práh, snad najdeš hezký nový domov." Sotva to dořekl, tak popadl do náruče a odnesl ven. Naposledy jsem se za mým starým domovem ohlédla.

Zde první část, budu ráda za jakékoliv názory a odezvy :)