Jako kočka ...

Víš, že ti to sluší?

Všude je ticho. Člověku by to mohlo připadat strašidelné, ale kočce ne. Možná i kočce, ale mně ne. Ačkoliv je naprostá tma, vidím perfektně. Jedna z mých výhod. Vidím každého živého tvora, co se kolem mě jen mihne. Přestože se nebojím, jsem stále ve střehu, nikdy nevíte, kdo na vás může zaútočit. Užívám si to. Hluboce se nadechuji a zase vydechuji čerstvý ranní vzduch. Nemám hodinky a slunce ještě ani neukázalo své paprsky, ale já vím, že je ráno. Odhaduji tak tři hodiny, ale jista si nejsem. Po venku jsem se potulovala celičkou noc od doby, co jsem se včera proměnila a zahodila své šaty až doteď. Nebyla mi zima, nenudila jsem se, přemýšlela jsem. A přemýšlení vám může zabrat více času, než si myslíte. Ale je důležité, je hodně důležité o věcech přemýšlet. Co jste udělali špatně a co naopak správně, co jste mohli udělat lépe a jak, jaký byl důsledek vašeho chování a jak se s ním vypořádáte. Všechno to jsou důležité otázky, ale já se spíše zaměřuji na budoucnost. Co bude, co udělám, co neudělám, jaké následky mohu nést za své činy a jak jim předejít. Přesně tohle jsem řešila celou noc. Přesněji- jestli se vrátit k Mikovi a předstírat, že jsem jeho kočka a nebo prostě zmizet. Jsem přeci zvíře ne? Nikdo mě hledat nebude! Myšlenky se mi ještě chvíli vrací do hlavy a já teď nevím, jestli bych chtěla, aby mě někdo hledal, nebo ne. Pak jsem si ale vzpomněla na scénu ve škole, kdy jsem Mikovi vyskočila z náručí a utekla a představme si, ano, hledal mě. Povytáhnu koutky své malé tlamičky a chvíli je mi fajn a vím, že se musím vrátit, ale pak si vzpomenu na Sofii, málem bych zapomněla na člověka, který mi celou tu dobu chtěl vzít Mika přímo před nosem, a nálada se mi výrazně zhorší. Sama pro sebe si vycením tesáky a naježím chlupy, Sofie se mi už dlouho nepřipletla do cesty... ale, co když jo? Co když o tom ani nevím? Napadne mě a dojde mi, co musím udělat. Jít s Mikem opět do školy...

Proč je ten strom tak vysoký? Proč? Umím lézt po stromech, ale tenhle je vážně obří. Právě stojím u zadní strany Mikova domu. Vchodové dveře jsou zamčené, není divu, když jsou asi čtyři hodiny ráno, a proto musím vlézt oknem. Riskuji nejen svůj pád, ale také Mikovu naštvanost, jelikož ho samozřejmě musím vzbudit. Tři, dva, jedna, odrazím se a vyskočím na kmen stromu. Drápky mi nikdy nikdo nestříhal, takže je mám pěkně dlouhé a ostré a naprosto dokonale se zaryjí do kůry stromu, což jsem potřebovala. Stěží od stromu odlepím jednu tlapku a posunu ji o kousek výš a tento proces opakuji až do doby co se dostanu dost vysoko. Vyhoupnu se na větev a modlím se, ať mě udrží. Vzhledem k tomu, že se ještě nezlomila soudím, že je bezpečná a rázuju si to k oknu do jeho pokoje. Poslední skok a jsem tam. Odrazím se, doba letu je nepřiměřeně dlouhá a já mám pocit, jako by se mi za tu dobu prolily hlavou všechny vzpomínky tam a zpátky. Jako takový krátký film ukazující události za poslední rok. To, jak jsem Mika potkala až po včerejší večeři a můj zbabělý únik, který ale výjimečně nebyl tak úplně můj nápad. Doskočím na vnější parapet okna a chvíli jen sedím. Sama nevím, na co čekám, možná sbírám odvahu, nebo tak něco, nebo si možná prostě myslím, že mě Mike slyšel a vzbudí se dřív, než to budu muset udělat já. Nic se neděje a proto pokud možno co nejjemněji svými drápky zaklepu na okno. Nechci ho poškrábat, aby Mike zbytečně neměl problémy u rodičů, ale zároveň potřebuji, aby mě šlo slyšet. zpoza okna jde vidět přímo na Mikovu postel a shodou okolností je ve svém spánku otočený k oknu. Jeho víčka zůstávají zavřená a tak se pokusím zaklepat znova, tentokrát ocasem. Vložím do něj veškerou svoji sílu a povede se. Jeho víčka začnou jemně cukat a nakonec se jeho oči úplně otevřou. Nejdřív pravděpodobně nechápe co se děje, ale když ťuknu do skla znovu, uvidí mě. Najednou, jako by nebyl vůbec rozespalý, prudkým pohybem se dostane na nohy a dojde k oknu. 

"Tak přece ses ukázala," doširoka se usměje a já najednou přesně vím, že jsem udělal dobře. Protože přesně kvůli tomuhle hřejícímu úsměvu nikdy neodejdu. Skočím na podlahu a následně se uvelebím na posteli. Mrknu na budík a vidím, že je půl páté, takže jsem se zas o tolik nespletla. Zavřu oči a chci usnout, ale Mike mi zašeptá do ucha, že by si přál, abych se proměnila. Bleskově otevřu oči a zírám na něj. já se nemůžu proměnit, nemám oblečení! Chtěla bych mu přesně tohle říct, ale nemám jak. A tak se na něj jen dívám a čekám až mu to dojde. Myslím, že to je marné, když v tom: "jé, promiň," omluví se a vstane. K mému překvapení dokonce odejde z pokoje a slyším, jak někde rozsvěcí světlo. Po špičkách dojde ke dveřím pokoje a ukáže mi, že mám vyjít ven. Jeho gesto pochopím okamžitě a vyjdu z pokoje, uvidím otevřené dveře do koupelny a v ní hromádku oblečení. Tak přece mu to došlo! Vlezu si tam a on za mnou zavře dveře, což je od něj velice hezké. Slyším, jak chvíli přešlapuje za dveřmi a pak odchází, až teď je ten správný čas.