Jako kočka ...

Návštěva školy

„Zítra je den zvířat, nechtěla bys se mnou jít do školy?" Radostí nadskočím do vzduchu, jistěže jo! Ihned se začnu těšit, až poznám jeho spolužáky, přátele, možná i nepřátele, učitele a tak dále...

V noci nadšením skoro nespím, kráčím po pokoji tam a zpět, tam a zpět, když v tom konečně zazvoní budík, je ráno. Netrvá to ani sekundu a budík je zticha. Mike se převalí na druhý bok a spí dál. Ale počkat, tak to ne, s takovou zaspí! Vyskočím na postel a snažím se spící tělo probudit, nedaří se. Cítím se naprosto bezmocně. Jsem moc lehká, takže ho jakýkoliv můj pohyb či šťouchnutí nebolí. Skákání, ani přelézání nezabírá.Schýlím se tedy k poslední možnosti a jako hravé štěně Mikovi oblížu obličej. Nic. Udělám to znova. "Noták, Vanil, mám ještě čas, nech mě ještě chvilku spát!" Otočím se k hodinám. 5.30. Má pravdu, ach, cítím se tak trapně. Schoulím se do klubíčka vedle něho. Nečekaně usnu.

"Dívejme se, kdo nakonec málem zaspí školu!" Rozlepím své rozespalé oči a rozhlédnu se. Chvíli mi trvá, než mi dojde kde jsem, co tu dělám a proč mě ten důvěrně známý hlas budí. Protáhnu se a seskočím na zem. Jako poslušný pejsek dojdu ke dveřím a posadím se. Čekám. Čekám. Po chvilce Mike chytí za kliku a pootevře dveře. Proklouznu ven a už už pádím dolů. "Počkej!" Ohlédnu se a uvidím, jak něco kovového nese v ruce. Klec. Tak to mě nenapadlo, vždyť mě přece nemůže přivést do školy jen tak navolno. V kleci jsem ale nikdy nebyla. měla bych se bát?  Přiblíží ji ke mně a otevře malá dvířka. Větší pes by jimi neprošel. Strčím tam jednu tlapku, pak dvě a po chvilce už jsem v kleci zavřená celá. 

Kde je ta svoboda, kterou mi tělo kočky propůjčovalo?

"Šikovná!" pochválí mě.

Cesta byla dlouhá a strašně nepohodlná, ale měla jsem dost dobrý důvod ji vydržet. Po asi dvaceti minutách autobus konečně zastaví na zastávce s názvem "Gymnázium." Tak tady Mike chodí! Chodí na gympl, to je úžasné, určitě je strašně chytrý, pomyslím si. Vystoupíme z autobusu a kráčíme ke škole. Tedy Mike kráčí, já se jen nesu. Škola je veliká a strašně hezká. Obklopuje ji lesík. Jaké by to bylo tady taky chodit? člověk jsem na to dost. Už z dálky jde slyšet dav studentů ploužících se téměř šnečím tempem. Trhnu sebou. Zpoza keře vyběhl pes. Běží ke mně! běží ke mně! Naježím chlupy a vycením zuby. Jsem v bezpečí klece, ale přesto mám srdce až v krku. Pes na mě chvíli vrčí, ale pak ho kdosi okřikne a on si poslušně sedne. Jsem ráda, ale nechápu, jak můžou být psi tak poslušní, já bych to neudělala. Odhadla bych ho na nějakou kolii, ale jestli to náhodou není šeltie, to netuším. Každopádně vypadá dost nebezpečně.

Pak můj pohled upoutá jeho páníček.  Blonďatý chlapec malé, drobné postavy. Řekla bych, že je možná až moc vyhublý, vypadá slabě, ale možná se mi to jen zdá. 

"Čau kámo, jsem nevěděl, že máš kočku," zařve očividně na Mika. Že by to byl jeho kamarád? "Jo, no, nemám ji moc dlouho." "Jo ták, pojď prosimtě, ať nepříjdem pozdě." Zasměje se na mě, zavolá si tu svoji kolii a odchází. Jsme mu v patách. Na chodbách školy je rušněji než jsme čekala. Jako by nestačily překřikující se lidi, přidávají se k nim zvuky zvířat. Nejradši bych si zacpala uši. Skřeky papoušků se psím štěkáním a kočičím mňaučením nejsou dobrá kombinace. To neumí být slušní a mlčet? Zavřu si oči a čekám až ten hluk utichne.