Jako kočka ...

Zase ta Sofie!

"Zklamal jsi mě! Čekala jsem od tebe víc!" Poslední slza jí stekla po tváři. Její pohled se změnil. "A nebo víš co? Jak chceš, však počkej!" Otočila se na patě a odešla. Mike zůstal jako opařený. Nesnažil se za ní jít, běžet a ani volat. Ze zádveří se ozvalo hlasité třísknutí vchodovými dveřmi. Odešla.

"No, vypadá to, že jsme tu zase sami," řekl sklesle, ale snažil se usmívat. Nebylo těžké poznat neupřímný úsměv. Vyskočila jsem k němu na postel a přitulila se. Je mi to líto, chtěla jsem mu pošeptat, ale líto mi to nebylo ani trochu. Jak dlouho bude trvat než si uvědomí, že Sofie všechnu tu "lásku" k němu jen hrála a že jí na něm určitě vůbec nezáleží?Napadlo mě, že bych mu to vlastně mohla říct sama. Dopadla jsem na přední tlapky a do zoubků chytla svoje spodní prádlo a tepláky. Litovala jsem, že nemám větší tlamu, kvůli čemuž se mi nepovedlo přibrat i tričko. Když jsem dorazila do koupelny, zadní tlapkou jsem kopla do dveří, které se k mému očekávání nezavřely, ale aspoň trochu přivřely. Rychle jsem se proměnila a oblékla. 

"Mohl bys mi prosím hodit tričko?" Poprosila jsem naléhavým tónem a čekala na reakci. 

"Hmm... přijď si pro něj," zakřičel na zpět. 

"Ale noták!" Neubránila jsem se lehkému smíchu, jelikož jsem si stále myslela, že to nemyslí vážně.

"Mně se nechce." Zabručel.

"Já tam takhle nejdu, Miku!" Začínalo mi docházet, že je jakákoliv snaha marná. Sebrala jsem se a nakráčela v podprsence do pokoje. "Jak chceš!" Řekla jsem uraženým tónem, sebrala tričko ze země a rázně se vracela do koupelny.

"Seš krásná." Uslyšela jsem za mnou volat hlas. Nijak viditelně jsem nezareagovala, ale nemohla jsem si pomoct a jemně jsem se pousmála a samozřejmě zrudla v obličeji.

Oblečená jsem se vrátila do pokoje. Všude prázdno a tma, jen stolní lampička svítila. Posadila jsem se na otočnou židli a přisunula se ke stolu.

"Tak jsem si říkal..." Nadskočila jsem nad sedátko asi metr vysoko a prudce se otočila.

"Já jsem se tak lekla!"

"Promiň, já jsem nechtěl." Snažil se mi omluvit. Začala jsem se smát.

"Vpohodě, cos to chtěl říct?"

"No, byl jsem se včera zeptat ředitele jak to je s novými žáky na škole a věř mi nebo ne, mohla bys nastoupit do mojí třídy." Nadšeně tu informaci na mě vyvalil div si u toho neposkočil. Nejdřív jsem nevěděla jak reagovat. Jestli na školu chci nebo nechci, ale protože jsem chtěla Mikovi udělat radost a Sofii naopak neudělat radost, rozhodla jsem se to risknout.

"Skvěle! kdy můžu nastoupit?" 

"Třeba hned v pondělí." Posadil se na stůl tak, že se na mě díval malinko seshora. "Vážně chceš?"

"A ty mě ve třídě chceš?" Na vážnou otázku ještě vážnější.

"Že pochybuješ." Usmál se až mu šly vidět jeho krásně bílé zuby. Úsměv jsem mu opětovala. Neskutečně mě to potěšilo.
Chvíli jsme se na sebe jen upřeně dívali. Začal se ke mně pomalu přibližovat a já se zasnila nad tím, co se právě může stát. Už byl tak blízko, že se dotýkal mého čela. Zavřela jsem oči.

"Za chvíli přijdou rodiče," zašeptal. V tom mi to bliklo, nechtěl nic udělat!

"O..ou, máš pravdu, jo, jo, už jdu." Vykoktala jsem ze sebe a snažila se skrýt své zklamání. Asi se mi to nepovedlo, jelikož se na mě podíval a ušklíbl se. Okamžitě jsem zčervenala a prudce vstala.