Jako kočka ...

Nový domov

Bloudím lesem tak dlouho dokud nenarazím na vesnici. Tváří se jako malá, neobydlená vesnička, ale opak je pravdou. Podle radosti v dětských tvářích soudím, že tady lidé žijí spokojený život. Dlouhé dny se jen toulám po ulicích a škemrám o jídlo právě tak, jak to kočky dělají. Jak tak nad tím přemýšlím,dlouho jsem se nechovala jako člověk, ale nechybí mi to. Užívám si ten pocit svobody, nic mě nesvazuje. Zamyšleně a možná i namyšleně kráčím po chodníku, když mě někdo chytí kolem pasu. Zavřeštím, možná až moc lidsky a pokusím se ohnat zubama. Reflex. Kousnu do něčeho měkkého, ale křik ani pláč,jak jsme očekávala, neslyším. Ruce mě svírají dál. Oženu se znova, ale tentokrát nic netrefím, naštvaně mňouknu. „Vklidu, já ti nic neudělám, neublížím ti," snaží se mě osoba uklidnit. Na chvíli se zklidním, ale za každou cenu se chci dozvědět, kdo mě drží.

Oženu se znova, podaří se mi vyvléct a spadnu na zem. Jsem kočka, takže naštěstí na všechny čtyři. Uběhnu pár metrů a mám nutkání se otočit. Ne, nesmím se otočit! Neodolám...

Otočím se a strnu. Několik metrů přede mnou stojí kluk. Blonďaté vlasy, lehký úsměv, je celkem pohledný. Zadívám se mu do očí.Vidím v nich zklamání, zkamením, nemůžu se na to dívat, nerada lidi zraňuju, ale je to instinkt, instinkt utíkat. Začnu se blížit k němu, pomalými kroky a s neustálým pohledem do jeho zářivě modrých očí. Má je stejné jako já. Pohled mi oplácí, dřepne si ke mně a jemných pohybem mě pohladí po hlavě. Příjemný pocit. Cosi mě zahřeje u srdce. Nebýt kočka, určitě bych se začala červenat. Hledí mi do očí, chvíli mám pocit, jako by z nich mohl vyčíst všechna má tajemství. Uhnu pohledem a zapředu.Usměje se a odhalí své dokonalé zuby. Mám pocit, že se rozteču.Chytí mě do náruče, ale tentokrát se nebráním. Nechám se unášet v náručí. V náručí někoho naprosto úžasného.

Rozhlédnu se po místnosti, před sebou mám misku se žrádlem a vodou. Vděčně zapředu. Vstanu a snažím se poohlédnout po někom živém. Když zjistím, že ne dům prázdný, cosi ve mně splaskne. Jako bych píchla do nafukovacího balónku. Vydám se do koupelny. Poprvé za tento měsíc se opět cítím víc jako člověk než jako kočka.Setřesu ze sebe zbytky bílých chloupků a protáhnu si své nyní už lidské tělo. Nemám oblečení, což je celkem problém. Rychle proběhnu přes dům jen v osušce, kterou jsem si vypůjčila v koupelně a v pokoji onoho kluka na sebe hodím nějaké oblečení.Kdyby tak teď někdo přišel...

Otočím se za tikajícími hodinkami na poličce. Jednou z mých výhod je velice dobrý kočičí sluch a zrak. Je 9:51. Dle času usoudím, že tu budu ještě pár hodin sama, ovšem, jistá si tím nejsem.Ladnými kroky přeběhnu do kuchyně. Otevřu ledničku a vytáhnu zní zbytek rybích prstů. Není to sice čerstvá ryba, ale prozatím to postačí. Ohřeju si je a pustím se do jídla. Nic moc. Když dojím, sklidím po sobě všechno nádobí, abych nezanechala stopy a proměním se v kočku. Nikdo nic nezjistí, nesmí...

Probere mě až zvuk odemykání dveří. Protřu si oči a olíznu tlapky."Ahoj kočko," promluví a pohladí mě po hlavě. Přála bych si, aby takhle oslovoval i moji lidskou polovičku. Jenže to se nestane. Hladí mě dál, naprosto si to užívám. Začnu se mu hlavou otírat o kotníky a lýtka. Pak vyskočím na nejbližší stolek, abych mu viděla do očí, aby on viděl do očí mně."Tohle nemůžeš!" okřikne mě. Kdybych byla člověk,asi bych se rozplakala, ale nemám to v povaze, udělám to, co je kočkám bližší. Oženu se po něm tlapkou a způsobím mu celkem velký škrábanec na dlani. To muselo bolet, řeknu si a na chvilku svého činu zalituju. Seskočím ze stolku a odkráčím pryč,nevím kam jdu, ale důležité je, že jdu pryč.