Jako kočka ...

Pohřešovaná kočka

Chvíli to trvá, ale pak někdo třískne dveřmi. Všechno ztichne a já otevřu oči. Přede mnou stojí vysoká štíhlá žena s vrásčitým obličejem. Naprosto příšerně přebarvené vlasy nahnědo má seplé do vysokého drdolu a zafixované lakem, na můj vkus až moc. Změří si mě pohledem a já, jak to mám ve zvyku, se jí hluboce zahledím do očí. Nevydrží to, nikdy to nevydrží, a ucukne. Narovná se ještě víc, jako by se snad snažila povyšovat nad všechny ostatní a odkráčí k učitelskému stolu. Zkontroluje židli a posadí se. Zapomněla jsme zmínit, že má na sobě brýle, možná si myslí, že tak vypadá chytře, opak je však pravdou. V duchu se zasměju. 

Hodina ubíhá pomalu, ale to se dalo čekat. Chvílemi, vlastně skoro pořád, mám pocit, že mě profesorka Kredová sleduje. Možná jen periferním viděním, ale sleduje. Nevím proč, snad proto, že nemá ráda kočky? Těžko říct. Pak by mě ale zajímalo, co dělá taková učitelka v hodině biologie. 

Uplynula další půlhodina a já si málem nudou začala kousat drápky. Vtom se ke mně Mike nakloní zrovna, když stojí ta obrýlená ženská čelem k tabuli. 

"Hej, Vanil, moc se omlouvám za tuhle hodinu, já vím, že se nudíš, zkus to vydržet, kvůli mně jo? už se bude končit. Víš, Kredová mě fakt nemá ráda, vidělas, jak se na mě dívá? ostatně já ji taky nemám dvakrát v lásce, doma ti možná povyprávím, co mi provedla minulý týden jo?" Tím náš rozhovor skončil. Vážně už netrvalo dlouho a zazvonilo. Už chápu, proč ten příšerný zvuk mají děcka rády. 

Sotva učitelka ukončila hodinu, přišel k našemu stolu hlouček lidí.

"Jéé, ty máš kočku? Jak se jmenuje? Můžu si ji pohladit? Odkud ji máš? Tak co kámo, přiznej se, kdes ji šlohl!? Půjč mi ji, noták, jen zkusím, jestli kočky fakt padaj na všechny čtyři, možná to přežije, haha" 

Tohle se ozývalo ze všech stran, neustále, pořád dokola ty stejné otázky, už mi to začínalo lézt na nervy. Co to má sakra znamenat? Co to má Mike za kámoše? Snažila jsme se je nevnímat, ale nešlo to, vážně to NEŠLO! Někdo na mě zezadu sáhl, už jsem se nemohla dál udržet, prudce jsme se otočila a zaprskala na prvního, kterého jsme zahlédla a znovu a znovu, jen na jiné lidi. "Tak nechte toho už!" Snažil se mě Mike uchránit, před všemi těmi zvídavými hlasy. Věděl, že mi to není příjemné a komu by taky bylo, že? "Hleďte si svejch zvířat jo?" Skoro bych řekla, že na ně zaprskal stejně jak já. Většina odešla a byl klid... děkuji...

Přežila jsem pár dalších hodin, dozvěděla se něco o kinetické energii, francouzštině, výrokové logice a husitech, přesně tohle budu do života potřebovat! a konečně nastala volná hodina. Mike si rychle odskočil na oběd, netrvalo to víc jak pár minut, jelikož mě nechtěl nechat moc dlouho samotnou a šli jsme si sednout k šatnám. Byl tam klid, naprostý klid. Vypustil mě z klece a já mu mlčky ležela na klíně. Drbal mě za ušima a hladil po zádech. Nevěřili byste, jak to je úžasný pocit, tak uklidňující. Pocit štěstí a bezpečí zároveň. Přiblížil rty k mému uchu a téměř mi do něj začal něco šeptat... 

"Tak tady jsi! Hej jsem tě hledala po celé škole." Doběhne k nám malá blondýnka. Jako každého před ní si ji začnu prohlížet. Obličej a na něm nanesená tuna make-upu jí možná zakrývá všechny nedokonalosti, ale vypadá naprosto uměle. Nebýt dobře vykonturovaných tváří bych řekla, že má buclatá nevýrazná líčka. Pak můj pohled padne na její oči, krásně modré, přímo průzračně modré, jakmile jsem však upoutala její pohled já, její oči ztmavly, najednou jsou modré jak rozbouřené moře. Až jsme se lekla. No, pravděpodobně se mi to zdálo. Nakonec jsme si všimla jen nalepených řas a tak centimetr tlustých očních linek. Pak jsem si radši začala všímat jiných věcí, jako třeba mouchy, která se marně snažila dostat ven z uzavřené místnosti... chudák.

"Tak co, jak sis užil dnešek, ta biola byla zas děs, že?" snaží se nahodit konverzaci, ale Mike jako by se zasekl. "No, jo, jo, byla no, nevím, co proti mě Kredová má," vykoktá ze sebe a trapně se usměje. Cože? co to blbne? Podívám se na něj a zjistím, že se červená. Proč? proč to dělá? Možná mu je teplo, napadne mě, ale to by otevřel okno. Někde v hloubi mé duše tuším, čím to je, ale za žádnou cenu tu myšlenku nepustím do mého vědomí! Ne!

"Mysleli jsme, že půjdeš za námi do třídy, je tam fakt sranda, ale popravdě... tady to je mnohem lepší, nikdo tady není," zmlkne a pevně k sobě stiskne rty. "Máš pravdu, šel jsem tady jen proto, abychom měli s Vanilkou klid." "Jo s Vanilkou, aha, je hezké, že předstíráš, že máš ráda zvířata, když je ten den zvířat, ale tady se učitelka nedívá, nemusíš mi předvádět své herecké schopnosti," zasměje a sedne si vedle nás na lavičku, na můj vkus až moc blízko. "Ale, já nic nepředstírám, vážně," odvětí rychle a mně se trochu uleví. "Mikey, víš že jsi strašně špatný lhář?" doširoka se usměje a příblíží se k němu, už cítím její dech na svých zádech. Co to dělá? Vždyť už musí být tak minimálně u Mikova obličeje.

V tom mi to blikne, ale pozdě. Okamžitě seskočím z jeho klína a rozběhnu se pryč. "Počkej! Kam běžíš?!" Vyskočí a rozběhne se za mnou, ale je příliš pomalý, než aby mě dohnal. "Tak ji nech bejt, ať zdrhá, zbytečně nás tady rušila." "Víš co Sofie, myslím, že to ty si rušila nás!" 

Celá zadýchaná proběhnu chodbou, je to jako tehdy, když za mnou běžel v jejich domě, dnes mě ale nesmí dohnat! Ještě stále ho nevidím za mnou běžet a tak zabočím do prvních otevřených dveří, které najdu. Dívčí záchodky. Nikdo tu není, jen ticho a zima, mé momentálně nejlepší kamarádky. Podběhnu pod dveřmi jedné z kabinek a snažím se uklidnit. Momentálně ve mně převládá smutek, strach a vztek. Jako kočka si na smutku moc nepotrpím, proto mě okolnosti donutí se proměnit, jen na chvíli samozřejmě. Ucítím chlad. Bez mé srsti mě nemá co hřát. Vdechnu si teplý vzduch do rukou a protřu si paže, abych se zahřála. Když si zpětně přehrávám, co se právě stalo, rozpláču se. Mnozí si možná říkáte, že jsem moc přecitlivělá, ale to kočky jsou. Jsme citlivé a hlavně naprosto spolehlivé, nikdy a za žádných okolností své přátele neopustíme...