Jako kočka ...

Myslela jsem, že mě máš rád

Přiblížil se blíž a políbil mě. Sotva se jeho rty dotkly mých, polil mě velice krásný pocit. Když jsem se však vzpamatovala a došlo mi co dělám, prudce jsem se odtrhla. Hned na to jsem toho začala litovat. V hlavě jsem měla totální chaos, sama nevím, proč jsem to udělala. Vidím jeho nechápavý pohled a začnu se červenat. Stále se na mě dívá a já nevím, co mám dělat. 

"Promiň," řekne ustaraným tónem a vstane z postele. Nechci, aby si cokoliv vyčítal, vážně ne. Udělá pár kroků a mně dojde, že má v plánu opustit tenhle pokoj. Nenapadá mě nic jiného, než ho chytit za ruku a to taky udělám. Možná trochu prudčeji, než bych chtěla, ale na tom teď nezáleží. Zastaví se, ale stále ke mně stojí zády. Pomalu mu pustím ruku, aby mohl odejít, nemůžu ho tady přece držet. On se ale zčistajasna otočí na mě. Asi bych měla něco říct... noták, mysli. Nic mě nenapadá a proto plácnu první kravinu, která mi přijde na jazyk.

"Nebylo to tak špatné." Vidím jeho výraz a celá zrudnu. Co jsem to právě řekla? 

"Vážně?" Položí mi otázku, na kterou nechci odpovídat.

"No, ne, teda jo, teda ne, já nevííím," zakryji si rukama obličej a položím se na záda. Čekám, že se mi začne vysmívat, ale přesně to on neudělá. Možná proto ho mám ráda. Moment, to jsem si vážně teď pomyslela? Dlouho se nic neděje. Mlčíme a já bych ráda to ticho nějak prolomila, ale nevím jak. Mám pocit, že cokoliv bych teď řekla bude špatně, a proto raději neříkám nic. Odkryji si obličej a otevřu oči. Stále nic. Otočím hlavu na Mika, který má oči taktéž zavřené. To, že stihl usnout mi dojde až když vydá zvuk podobný chrápání. Potichoučku se zasměji a vstanu z postele. Můj pohled padne na hodinky položené na stole. Pět hodin, za nedlouho se jeho rodiče vrátí z práce, nejvyšší čas se vrátit do kočičího těla. Tohle je snad poprvé co váhám, jestli to mám udělat. Vůbec, vůbec se mi nechce. Mám pocit, že bych udělala cokoliv abych mohla zůstat tady a v téhle podobě. 

Svlékla jsem si všechno oblečení, poskládala ho do úhledných hromádek a dala do skříně. Celkem jsem věřila, že se Mike nevzbudí, teda spíš jsem v to horlivě doufala. 

Když se Mike probudil, tulila jsem se k němu a pravděpodobně jsem spala, protože když jsem se poté vzbudila já, už seděl u stolu a dělal si domácí úkoly. Přiskočila jsem blíže, abych dobře viděla a sledovala změť písmen a číslic, která vůbec nedávala smysl. No, to je hold matematika. Nemám vůbec tušení, jak bych to zvládala, kdybych začala také chodit do školy, je to naprosto nereálné. Ovšem z druhé strany musím uznat, že se kočky učí velice rychle a aspoň já mám osobně velice dobrou paměť, takže by to možná s trochou doučování šlo. 

"Už jsi vzhůru?" Otočí se na mě a jemně se pousměje. Odpověděla bych, ale zřejmě na odpověď ani nečeká. Seskočím z neustlané postele a vyskočím na stůl přímo vedle sešitu. Omylem jsem se dotkla rozehřáté lampička a prudce jsem sebou trhla. Tlapka mě neskutečně pálela. Udělala jsem dalších pár kroků dozadu až jsem nedošlápla na stůl nýbrž do vzduchu. Podklouzla mi i druhá tlapka a já zůstala viset na stole jen na předních tlapkách. Mike se začal smát a já se snažila nemyslet na to, jak trapně se cítím. Chytl mě pod bříškem a vytáhl zpátky nahoru. Podívala jsem se na něj a usmála se, tak jak to jen šlo. 

Po několika hodinách strávených děláním úkolů jsme oba opět usnuli.

Když jsem otevřela oči, překvapily mě sluneční paprsky osvětlující celý pokoj. Hned mi došlo, že už je ráno a že jsem doma sama. Vyskočila jsem z postele a celá nadšená dopadla na své nyní dvě nohy. Půjčila jsem si pár Mikových věcí, někde ve skříni jsem vyhrabala i své spodní prádlo, které jsem si onehda koupila a šla jsem se projít po domě. Byl moc krásný slunečný den. Sluníčko ohřívalo plovoucí podlahu pod okny a proto se po ní velice dobře chodilo. Chvíli jsem jen tak dělala blbosti, hvězdy, kotouly a běhala po celém domě (ne, nejsem blázen) a pak jsem usedla k jídelnímu stolu. Mnohem lépe by se tady sedělo s Mikem, ale co nadělám. Ukrojila jsem si kousek buchty, kterou některý ze členů rodiny včera upekl a s chutí se do ní pustila. Dalších několik hodin jsem strávila u televize, neustále jsem musela přepínat programy, jelikož nic zajímavého nedávaly, ale potom jsem narazila na dokument o kočkách. Zajímavé. Nevěřili byste, kolik blbostí jsou lidé schopni napovídat. Minimálně polovina z uvedených informací byla smyšlená nebo domyšlená. Celkem jsem se zasmála.