Jako kočka ...

Nepřítel na obzoru

Klepání se rozléhalo místností a znělo to poněkud naléhavě. V tu chvíli mi bylo naprosto jedno, kdo na dveře klepal, hlavně že mě zachránil od ještě většího trapasu, než jsem si stihla udělat. Jelikož věřím, že všichni kromě mě ví, kde bydlí.

"Dále?" zvolala paní ředitelka poněkud tázavějším tónem než před pár minutami. Chvíli se nic nedělo. "Asi další přiblblý vtípek," pronesla s ironickým pobavením a málem pokračovala ve svém vyptávání, když se náhle (konečně!) otevřely dveře. Tušila jsem to. 

"Promiňte mi, že vás vyrušuji, ale za chvíli nám začíná hodina a já bych rád do třídy novou žákyni zavedl." Na tváři se mi zformoval obrovský úsměv. To bylo od něj hezké, však mě vlastně zachránil od nadcházející katastrofy.

"No dobrá tedy." Neznělo to moc nadšeně. Ředitelka si k sobě přisunula papír, který ještě před chvílí ležel přede mnou a dala na něj razítko. "Jste oficiálně přijata, ovšem škola nemá problém Vás ihned zase vyloučit, pokud budou nějaké potíže." Najednou se zdála přísnější a starší. Chová se takhle ke všem studentům? Než je přijme, tak je milá a když jsou studenty, tak se chová jako klasická přísná ředitelka? Nesnáším přetvařování. Snažila jsem se nevyřvávat do světa své nehezké pocity z některých osob a vstala ze židle. Mike už na mě opět čekal venku před místností, jako by v ní ani nebyl. V tom zazvonilo. Tento velice nehezký zvuk jsem neslyšela poprvé ani naposled, přesto mě už teď doháněl k šílenství. Vyrazila jsem svižným krokem ke třídě, aniž bych věděla směr. Zmateně jsem se ohlédla a počkala na Mikův signál kterým směrem se mám vydat. 

"Uklidni se, máme čas." Pousmál se a opět mě chytil za ruku. Byla jsem docela nervózní, proto jsem jeho gesto uvítala a sevřela jeho ruku pevně, neměla jsem v plánu se jí pouštět. Loudavým krokem jsme se vydali doleva, následně jsme ještě dvakrát odbočili a procházeli dlouhou chodbou očividně vedoucí ke třídě, kde nám právě začala první hodina. Nedokázala jsem si představit, jak se na mě všichni budou dívat. První den školy a hned přijdu pozdě. Nádhera.

Postavila jsem se před dveře, na kterých visel nápis "zeměpisná učebna," ze kterého se dalo lehce vyčíst, že první hodinou byl zeměpis, jak nečekané. Zhluboka jsem se nadechla a zadržela jsem dech na tak dlouho, až jsem musela vydechnout. Ruce se mi třásly a z nervozity jsem si začala kousat do spodního rtu. Chytila jsem za kliku, ale Mike mě zastavil se slovy, že půjde první a omluví nás. Hned jsem věděla, že budu vypadat jak malá holka, co jde poprvé do školy, ale svým způsobem to byla pravda. Ustrašeně jsem přikývla a on otevřel. Nejasné zvuky za dveřmi se začaly vybarvovat, když v tom všichni zmlkli. Nastalo naprosté ticho. Měla jsem pocit jako by všichni přestali dýchat a popravdě i já s tím měla problém. Nebýt Mika, asi bych se sebrala a běžela tou nejkratší cestou domů, ovšem než mě to vůbec stihlo napadnout, on už hovořil s učitelkou zeměpisu.

Zatímco ji popisoval celou situaci a důvod našeho pozdního příchodu, vkročila jsem do třídy taky. V tu ránu na mě viselo přes pětadvacet párů očí a já jsem si připadala, jak bych stála a ztrapňovala se před stovkami a stovkami lidí. 

"Ona mi vysvětlí, proč přišla pozdě, mluvit snad umí a vy si, Miku, můžete jít na své místo." Zaslechla jsem a zpozorněla. Momentálně se na mě dívalo o dva lidi více. Čekala jsem, že po mě budou chtít představení se před celou třídou, jako to často bývá v amerických filmech o středoškolácích, ale k mému štěstí mě učitelka pouze vyzvala, ať si najdu místo. Projela jsem pohledem celou třídu a narychlo vybírala, jestli si sednu vedle nevzhledného brýlatého kluka nebo ... hleděla jsem na druhé prázdné místo, třetí lavice, úplně u dveří... vedle Sofie. Trhla jsem sebou a zakotvila u obrýleného kluka, který se mi představil jako Tom. Zdál se být docela milý, jen bych nechutně chytrý, ale to se mi možná bude ještě někdy hodit.