Jako kočka ...

Kočka v obchodě? Proč ne?

Nevěřili byste, kolik toho mimika dokáže o pocitech člověka povědět. 

Mikův výraz se za poslední dvě minuty změnil asi čtyřikrát. Nejdříve se tvářil poněkud zaraženě, kdo by taky zaražený nebyl, když mu kočka napíše dopis, že? Nevydrželo mu to ale dlouho a zaraženost se změnila v údiv, ten v pochopení a následně v bezmoc. Usoudila jsem, že už je asi u hlavní a zároveň nejdůležitější části dopisu a uvědomila si, že tohle už nelze vzít zpět. To co jsem mu právě prozradila, od toho se budou odvíjet veškeré reakce, které budou následovat a co víc, veškerá budoucnost. Ani si nedokážete představit, jak jsem se bála. A měla jsem pro to opravdu dobrý důvod. 

"Hmm," odvětil stále zahleděný do dopisu. Přikrčila jsem se, nechtěla jsem to vidět, ani slyšet. Nechtěla jsem být součástí toho, co bude následovat. Opravdu nechtěla. 

"Hmm." To se opravdu nezmůže na víc, než na hmm? Zabručet umím taky! Podívala jsem se mu do očí, ale on mi pohled neopětoval. Jsem přesvědčená, že už má vzkaz přečtený, tak proč do něj furt hledí?

Přisedl si ke mně na postel. Konečně, konečně nějaká reakce! Otočil se ke mně a čekal, pravděpodobně až něco udělám, ale já neměla co udělat, jsem kočka propána! "Ne-nevím, co na to říct." Taky nevím, co bys na to měl říct, ale už prosím tě něco řekni! "A.. achjo...asi by bylo jednodušší, kdybychom si o tom mohli promluvit z očí do očí, teda, myslel jsem to tak, že bych si s tebou měl promluvit jako s člověkem, hmm, snad mě chápeš." Čekala jsem to. Přesně tohle jsem čekala a musím mu dát za pravdu, bylo by to jednodušší pro nás oba. "Dívej, já vážně nepotřebuju vědět, jak tohle všechno funguje, jsem z toho opravdu v šoku, tak mi dej chvilku na přemýšlení a ... prostě se ukaž jako člověk, hele, tady to asi nepůjde, kvůli rodičům, ale zkus přijít tak v šest do parku, víš kde je park?" Přikývnu, protože to je to jediné, co teď můžu udělat. Souhlasit. K mému štěstí opravdu vím, kde park je. Pak vstane a odchází do koupelny.

Musím si jít vyvětrat hlavu. Netuším, jestli se mám před Mikem dneska ukázat. Nevím ani, v čem bych měla jít. Své oblečení nemám a ačkoliv už to Mike ví, brát si jeho oblečení nechci a taky nebudu. Vážně mě nic nenapadá, nevím, co budu dělat. Napadne mě, že bych do parku mohla jít nahá, ale sama se té myšlence zasměji a pokračuji ve scházení schodů. Jeden z dalších nápadů je, že si půjčím oblečení od Mikovy mámy, ale to mi příjde asi ještě vtipnější a téměř se nad tím nepozastavím. Tak a je tu poslední a taky jediná možná možnost. Půjdu nakoupit, ano.. čtete dobře, rozhodla jsem se jít nakupovat. Kočka v obchodě? Proč ne? Přece jen se nakonec proměním a drapnu do ruky první kalhoty a tričko, které najdu. Obléknu se a nepozorovaně vyběhnu ven. Jdu bosky, protože mám jinou velikost bot, než ostatní členové rodiny. Za chvíli se však zarazím... nemám peníze! Ach ne! Když se rozběhnu zpět ke dveřím, cosi mi zašustí v kapse. K mému překvapení vytáhnu pětistovku a nějaké drobné. Počítat téměř neumím, ale hádám, že by to mohlo na něco skromnějšího stačit. Lidé se za mnou otáčejí a nevěřícně zvedají svá obočí. Cosi si o mně šuškají a následně se smějí. Však ať se smějí, když jim za to stojím, pomyslím si a také se usměji. Naštěstí jeden z těch menších obchodních domů není daleko a po deseti minutách chůze a asi deseti kamíncích zapíchlých v chodidle stojím před ním. Budova nese na přední straně obrovský nápis. Téměř několikametrový na šířku a tak metrový na výšku. OBCHODNÍ DŮM VOLNÝ ČAS- hlásá obrovský nápis. Tak tedy uvidíme, co se tady dá nakoupit. Nikdy jsem v tak velikém obchodě nebyla, popravdě je mi úzko při představě, že tam mám jít naprosto sama, člověk by se tu lehce ztratil, ale pak si připomenu, že jsem přeci napůl kočka a mé starosti, jako by odplavaly. 

Zastavím se u prosklených dveří. Co s nima? Kliku nemají, otvor pro kočky taky ne, jak se tedy dostanu dovnitř? Připadám si jak z doby kamenné. Všechno je pro mě naprosto nové, ale zároveň velice zajímavé. "Zdovolením," slyším hrubý, mužský hlas. Projde kolem mě a blíží se ke dveřím, vždyť do nich narazí! Ale ne, dveře se před ním otevřely a za ním opět zavřely. Tak to musím vyzkoušet taky. Udělám krok vpřed. Další. A další. Stále nic. Asi jsem moc daleko, postoupím tedy ještě o krok blíže a opravdu... dveře se otevřely. Rychlým skokem se posunu dovnitř budovy a utíkám od dveří pryč. Úsměv od ucha k uchu, ani nevím, co mě tak rozesmálo. 

Doběhnu k obchodu. Tenhle má dveře k mému štěstí otevřené dokořán. Nesměle vejdu. Není tady moc lidí, ale zároveň tady nejsem ani sama. Ohlédnu se po velkých hodinách visících na jedné ze stěn obchodu. Mám dvě hodiny a pár minut. Není to málo, ale ani moc. Kde jen krucinál začít? VÝPRODEJ - hlásá do očí bijící cedule na druhém konci obchodu. Bleskově k ní dojdu a začnu se dívat na ceny oblečení, ano, jen na ceny. Nemám moc peněz a vlastně ani nepotřebuji vypadat hezky, jen musím mít něco na sebe, cokoliv. První, co jsem vzala do ruky byly pohodlně vypadající maskáčové kalhoty. Stály 400 Kč, takže bych na ně měla, ale pravděpodobně by mi už nezbyly peníze na vršek a ten jsem kupodivu potřebovala taky. Ovšem vypadaly mnohem lépe, než většina oblečení tady. Nádherně poskládaná a urovnaná trička do komínků vypadala na první pohled velice dobře, ovšem stačilo si na látku sáhnout a už jsem věděla, že do tohohle se určitě neobleču. Možná jsem rozmazlená, ale hlavně jsem zvyklá na svůj naprosto dokonale hebký kožíšek a i má kůže mi občas příjde moc drsná, natož tohle tričko! 

Asi to vzdám. Asi to vzdám a půjdu v tomhle. Boso a ve velkých, vytahaných kalhotech a nehezkém tričku. Náhle mé oči upoutal věšák se šaty a sukněmi. Přišla jsem blíž. Ani nevíte, jak jsem byla zklamaná, když jsem uviděla cedulku -5%... zlevněné byly asi o pár korun, to mi nemůže vyjít. Přesto jsem vzala věšák do ruky a utíkala do kabinky. Moc mě zajímalo, jestli by mi slyšely! K mému překvapení mi skvěle padly. Hebounká černá látka mi lemovala hruď až po pás, tam na ni navazovala rozevlátá, bledě oranžová, jemně načančaná sukně ze síťovaného materiálu, ovšem průsvitná naštěstí nebyla. Prohlížela jsem se téměř půl hodiny. Teď si asi říkáte, že jsem divná, ale když se několik týdnů nevidíte v zrcadle a když už, tak rozhodně ne v šatech, udělali byste to taky. Převlékla jsem se zpátky a šla šaty vrátit. Těsně než jsem tento krásný kus látky opustila, napadlo mě se podívat na cenovku, jen tak ze zvědavosti. Původní cena 499,- zlevněno na 459,-. To je úžasné! Ani minutu jsem nepřemýšlela a utíkala k pokladně. Zaplatila jsem, vlastně jsem ani nevěděla, kolik mi má vrátit, ale to je vedlejší, hlavní je, že jsem zaplatila. Následně jsem se zastavila už jen v obchodě se spodním prádlem, za které jsem dala pár korun a velice složitými výpočty jsem zjistila, že mi zbývá tak padesát korun. To tedy není moc. Hluboce jsem se zamyslela. Bude mi to stačit na boty? Na drahé značky mohu asi zapomenout, ale našla jsem obchod s obyčejnou obuví. Prodavačky byly vysmáté a všude se rozléhala pomalá hudba. Byla tak uklidňující, že bych mohla v tomhle obchodě i zůstat. Opět jsem zavítala až k ceduli s nápisem SLEVA a začala se prohrabovat bednou plnou bot. Našla jsem tady nějaké sandály, gumové boty, cukle a pak jsem je objevila! Jednoduché černé tenisky bez zavazování a bez zipu. Naprosto čisté a krásné, stojím si za pravidlem, že v jednoduchosti je krása. Naprosto jsem je hltala pohledem. Vzala jsem je a utíkala k pokladně. 

"Jestli je tohle vše, co si přejete, pak to bude 60 Kč." Sakra! Chtělo se mi zařvat na celý obchod a ne, neudělala jsem to. Naštěstí. Zadívala jsem se na prodavačku a téměř se rozbrečela. Asi musela můj nešťastný pohled zachytit, protože se jen usmála a dodala: "Kolik tady máte?" "Padesát korun přesně." "Tak vám to dám za 50." Oči se mi rozzářily a zasvítily jak hvězdičky. "Děkuji, moc Vám děkuji, právě jste mě zachránila!" Nejradši bych jí objala, ale to už by bylo asi trochu moc. Nechtěla jsem jí vyděsit, vážně ne. Vzala jsem boty, položila na pult celý můj obsah kapsy a pádila z obchodu ven. 

Zastavila jsem se na chodbě. 17.26. Ano, správně, mám už jen půl hodiny. Už nesmím ztratit ani minutu. Chvíli jsem šla podle šipek, rozmístěných na stěnách a našla jsem dámské záchody. Zavřela jsem se do kabinky a rychle se převlékla. Dokonalé. Vživotě jsem na sobě neměla tak hezké šaty, ale však co, všechno je jednou poprvé. 

Teď už jsem si to rázným krokem valila do parku. Měla jsem asi deset minut, což je dost času. První lavičku značící začátek parku jsem minula pět minut poté. Věděla jsem přesně, kde Mike bude, ani nevím jak, prostě jsem to věděla.

Uviděla jsem ho. Z dálky a nejasně, ale byl to on a už tam na mě čekal. Přepadla mě nervozita, veliká, převeliká nervozita. Né taková, jako když máte psát písemku, ale taková, kdy vám jde o život, pokud teď neuspěji, nebudu mít kde bydlet...

Zde další část, není moc dlouhá, ale snad to nevadí :) Další výjde bohužel až za týden a pár dní, za to se moc omlouvám. Za gramatické chyby se omlouvám, jednou něco napíšu a už to nezkontroluji, omluvte to, prosím. Doufám, že se líbilo :3 :*