Jako kočka ...

"Nechtěl bys mi něco vysvětlit?"

Možná jsem přemýšlela moc nahlas...

Netrvalo dlouho a Mike se ztišil ještě víc. Jeho hrudník se úplně přestal pohybovat a mně se taky nedýchalo zrovna dobře. Okamžitě jsem se proměnila. Byla naprostá tma a se svým lidským tělem jsem už neviděla tak dobře.

Opřela jsem se o postel a přiblížila se k němu natolik, abych slyšela, jestli dýchá. Nic. Nic. Stále nic.

BAF! 

Ozvalo se do ticha. Okamžitě jsem uskočila. Málem jsem dostala infarkt, ale to mě teď moc netrápilo. Couvala jsem tak dlouho, až jsem narazila o dveře. Kliku jsem nahmatala hned a běžela do koupelny. Nevím, nad čím jsem v tu chvíli přemýšlela, každopádně mi bylo úplně jedno, jestli někoho vzbudím. Zavřela jsem za sebou dveře a přemýšlela co udělat. Byla jsem tak naštvaná, že bych nejradši vrazila zpátky do Mikova pokoje, ale pár překážek mi stálo v cestě. Zaprvé byla noc a jeho rodiče spali a zadruhé jsem neměla oblečení, což byl možná ten pravý důvod, proč jsem to neudělala. Stála jsem uprostřed tiché místnosti a přemýšlela co dál. 

Klika se pohnula a osoba stojící na chodbě se pokusila otevřít dveře. Po prvním marném pokusu pochopila, že je zamčeno. Nejdřív jsem si pokusu dostat se do koupelny nevšímala, ovšem pak mi bleskla hlavou otázka "co když je to někdo z Mikových rodičů?" Vyděsila jsem se. Strachy jsem zatajila dech. 

"Prosím otevři, hodím ti oblečení." Vydechla jsem tak hlasitě, že to muselo jít slyšet skrz dveře. Otočila jsem klíčem v zámku a otevřela tak málo, že byla mezi dveřmi a stěnou jen osmi centimetrová škvíra. Chytila jsem kousek látky, který ze dveří vykukoval a protáhla dovnitř dlouhé tričko, které mi sloužilo spíše jako noční košile a následně spodní prádlo. Kalhoty jsem nedostala a proto jsem se musela spokojit jen s tím málem, co jsem měla. 

Vkročila jsem do pokoje. Byla tam stejná tma jako předtím. Mike opět předstíral, že spí, jenže tentokrát jsem mu na to už neskočila. Posadila jsem se na postel a čekala jsem, kdy ho ty kraviny přestanou bavit.

"Miku?"

"Hmm?"

"Nechtěl bys mi něco vysvětlit?"

"Ani ne."

"Aspoň se na mě podívej, když s tebou mluvím a nedělej, že spíš!" Už jsem začínala být naštvaná. K mému štěstí však poslech, pomalu se posadil naproti mě. Hleděli jsme si přímo do očí. 

"Potřebuješ něco nebo můžu jít zase spát?" Zamumlal otráveným hlasem. Šokovaně jsem se na něho dívala. Vážně mě před chvílí vystrašil k smrti a teď předstírá, že ho vůbec nezajímá, že se mnou mluví? Dále jsem se na něj dívala a nezmohla jsem se ani ke slovu. Poté se usmál. Jakmile jsem viděla jeho úsměv, chtělo se mi smát taky, ale nechtěla jsem to na sobě nechat znát. Přecejen, ještě před chvílí si ze mě vyloženě dělal srandu! 

Dneska venku nebylo zrovna hezky. Hvězdy už od večera nešly vidět, jelikož je zakrývaly mraky. Teď navíc začalo pršet. Kapky deště pomalu skapávaly z okna na parapet a z něj pak dolů na trávu. Byl to celkem rytmický a pravidelný zvuk. Když jsem se do něj pořádně zaposlouchala, jako bych slyšela každou kapku kapat trochu jinak a dohromady tvořily jeden velký orchestr, orchestr jen z kapek. 

"Na co myslíš?" Prorazila Mikova otázka ticho. Ještě chvíli jsem předstírala, že slyším jen kapky a snažila jsem se všechny ostatní zvuky vytěsnit ven. Jenže Mika nejde přeslechnout.

"Smál by ses mi." Představila jsem si tu situaci a byla jsem přesvědčena, že nemůže něco takového pochopit. Je to čistě pocitové, nejde to vysvětlit. Člověk to musí slyšet, slyšet a cítit směs těch pocitů, které se ve vás odehrávají. Byla jsem zahleděná do okna a probírala se svými pocity tak moc, že jsem okamžitě zaregistrovala, když se do nich vmíchal pocit úplně nový. Nebyl jako všechny ostatní, nebyl jako kapky deště, byl úplně neznámý a já jsem nemohla přijít na to, odkud přichází. Kdybych ho měla nějak popsat, tak asi řeknu jen to, že byl tajemný, ale velice příjemný, jako by přicházel někde zevnitř mě a hlavně mi byl úplně neznámý. Tento stále se zesilující pocit mě donutil probudit se ze svého snění s otevřenýma očima. 

"Ne, nesmál." Po dlouhé době jsem nechala okno být oknem a proletěla pohledem pokoj, jestli se tu za tu dobu něco nezměnilo. Všechno bylo stejné.

A pak mi to došlo. 

Podívala jsem se na svoji ruku, kterou jsem měla položenou na noze a která se dotýkala ruky Mika. Teda spíše to bylo naopak, Mike se dotýkal mojí ruky. Došlo mi, že odsud pocházejí všechny ty neznámé pocity a začala jsem se červenat. Neodvážila jsem se na Mika ani podívat, jen jsem dál sledovala svoji ruku a instinktivně si s Mikem propletla prsty. 

"Vanil?"

Donutil mě na něj pohlédnout. Zvedla jsem hlavu, jak si přál, podívala jsem se mu do očí, ale jako bych se na něj vůbec nemohla soustředit. Ne že bych nechtěla, chtěla jsem, ale prostě to nešlo. Moje myšlenky zaměstnávalo ťukání dešťových kapek, tikání hodinek i klidné oddechování Mikových rodičů, které šlo sem tam slyšet z vedlejšího pokoje. Myslím, že si vůbec nevěděl rady, jak mě donutit se na něj soustředit. 

A pak mě políbil. 

Což jsem samozřejmě vůbec nečekala. Ani nevím, jestli to měl v plánu. Možná že jo, možná se o to snažil celou tu dobu, každopádně to je teď jedno, hlavní je, že jsem vůbec nevěděla co dělat. Měla jsem nutkání couvnout. Ale připadala jsem si, jako by mě někdo přilepil sekundovým lepidlem k posteli a mé rty k Mikovým. Všichni víme, jak špatně se něco odlepuje, když už to přilepíte. 

Netuším, jak to udělal, ale najednou jsem neslyšela ani kapky, ani pohybující se ručičku hodinek. Všechny mé myšlenky se spojily do jedné, kterou jsem musela vyslovit nahlas hned poté, co mě líbat přestal. 

"P...proč jsi to udělal?" Zůstala jsem sedět na stejném místě, stále jako opařená. Zato Mike se ke mně hbitě naklonil. Čekala jsem, že mě políbí znova, ale když přeskočil moje rty a naklonil se až k mému uchu, podvědomě jsem byla smutná, že právě to neudělal. 

"Někdy ti to povím..." zašeptal snad tím nejněžnějším hlasem, který jsem od něj kdy slyšela a vstal. Nechápavě jsem se za ním podívala. Odešel. 

Pomalu jsem se svalila na postel a přemítala si, co se právě stalo. Stihla jsem usnout ještě dřív, než se vrátil Mike, ať už byl kdekoliv.

Moc, moc se omlouvám, že už jsem tak přes měsíc nic nepřidala, nebyla ta správná psací nálada. Ovšem konečně tu je nový díl a snad bude další dříve než za měsíc :) Mám i pár nápadů, tak snad... Budu ráda, když dáte vědět, jestli se Vám díl líbil :)