Podvol se mi! (Loki ff)

Hugin a Munin

Frigga zemřela za prvního paprsku toho rána a ještě v ten den měla ona i všichni padlí válečníci pohřeb. Snad celé království se sešlo, aby se rozloučilo se svojí královnou a aby vzdali hold mužům, kteří bránili svůj lid. 

Pod rouškou noci je poslali na jejich poslední cestu do Valhally, kde měli dojít klidu. V tu noc se nad všemi snášel smutek. Jako by i hvězdy zářily méně než jindy. Loki to na sobě nechtěl dát tolik znát, ale já věděla, že ho to zničilo a čím déle se to snažil skrýt, tím víc ho to muselo vevnitř trhat na kusy. Moc teď nemluvil a skoro ani nespal. Tolik toho musel najednou snést... Ztráta matky a k tomu fakt, že bude otcem, to mi přijde na jednoho člověka příliš. Nejhorší na tom bylo, že jsem netušila, jak se k tomu staví, ale ptát jsem se ho nehodlala. Potřeboval prostě jen čas. Taky dostal zpátky svoje schopnosti přesně jak řekla Frigga. Jenže je vlastně nepoužíval. Věřila jsem, že z úcty k Frize.

Myslím ale, že ze všech nejvíc (a tím myslím znatelně) se Frigina smrt podepsala na Ódinovi. Uzavřel se do sebe a většinu času vůbec nevycházel ze svých komnat. Vyháněli ho odtamtud jen královské povinnosti, které by nejraději hodil za hlavu. Všichni by se shodli na tom, že vůbec neuvažoval jasně. Zaslepil ho žal, bohužel také hněv a touha po pomstě. V mysli se mu dozajista rodila spousta plánů s odplatou. Zdálo se, že přicházel o rozum.

A co se dělo se mnou? Já se potácela mezi zármutkem a panikou, přičemž panika drtivě vítězila. Frigga mi strašně chyběla. Ona byla jedinečná. Se vším mi pomáhala a dokázala poradit, což by se teď hodilo víc než kdy jindy, ale místo toho jsem zůstala sama. Nerada bych to tu nějak rozmazávala, ale myšlenka na to, že podle všeho čekám magické dítě, které jsem opravdu neplánovala a navíc s mužem, který se zrovna nezdál jako rodinný typ mě děsila. Já a máma? No docela zvláštní představa... Ještě když jsem k tomu všemu přičetla to hloupé proroctví, tak říct, že jsem panikařila zrovna přesně nevystihovalo to, jak jsem se opravdu cítila. Ty verše mi zněly pořád v hlavě. Osudem předurčena vést svůj lid... Na její volbě budoucnost světů bude stát...Na Asgardském trůnu bude ona po otci svém dlít... To nezní zrovna jako poklidné dětství a už vůbec ne jako snadný život. Nebyla jsem si ani jistá, jestli si plně uvědomuji vážnost těch veršů. Přeci jen takové věci jsem v životě nezažila a zdáli se mi tak moc neskutečné.

Bohužel přede mnou stála ještě jedna další stresová věc. Tím byla skutečnost, že jsem o tom proroctví musela ještě povědět Lokimu. Chtěla jsem s tím sice ještě počkat, ale něco mi říkalo, že tohle nepočká. Taky jsem navíc doufala, že na to řekne něco uklidňujícího. Že to třeba není tak vážné, jak to zní. Samozřejmě jsem věděla, že si to jen nalhávám.

V tuhle dobu Loki obvykle bezcílně bloumal po chodbách a byl ponořen do svých myšlenek. Tak jsem vzala svitek s proroctvím a vydala se ho najít. Netrvalo to ani tak dlouho jak jsem čekala. Seděl klidně na schodech, které otevřeně vedly na královské pozemky. Hleděl na rudou oblohu před sebou, na které se už ztrácelo slunce za obzorem.

Když jsem se k němu blížila, trochu jsem znejistěla. Netušila jsem jak na takovou věc bude reagovat. Zřejmě mě musel slyšet přicházet, protože se náhle otočil. Zdálo se mi, že jsem v jeho očích zahlédla nepatrnou jiskru, když se na mě podíval. Zvedl se ze schodů a díky třem krokům teď stál přede mnou.

Nervózně jsem v ruce svírala svitek s proroctvím a přemýšlela, jak nejlépe mu to mám říct. Začala jsem proto jen pozdravem, který mi opětoval. Když pak udělal ještě jeden krok ke mně, vstoupil tak do světla, které vyzařovaly louče kolem nás. Díky tomu jsem si všimla těch tmavých kruhů pod jeho očima od nespavosti. Věděla jsem, že to světlo a ty stíny všechno zveličují, ale jakoby i tváře měl propadlejší. Nevypadal vůbec dobře a mě napadlo, že bych s tím měla ještě počkat, jenže na to už bylo pozdě.

„Jak se cítíš?" zeptal se najednou a studoval výraz mojí tváře. Jak se cítím? No... jsem vyděšená k smrti, protože jsem těhotná a vůbec netuším, co budu dělat. Panikařím, protože nevím, co si o tom myslíš ty a bojím se toho, co přijde. To jsem měla chuť zakřičet, ale místo toho jsem odpověděla: „Držím se," přičemž se mi roztřásl hlas.

Loki se na mě významně podíval. „Tak to jsme na tom stejně..." přisvědčil a nemyslel tím to držím se. Střelila jsem k němu pohledem a opravdu, v jeho očích bylo všechno – strach, panika i obavy. Koutky úst se mu roztáhly do nepatrného úsměvu a já v tu chvíli věděla, že jsme v tom společně.

„Zvládneme to," řekl tiše a já tomu opravdu chtěla věřit. Už mu to řekni! Zakřičelo ale na mě moje podvědomí a já věděla, že má pravdu.

„Ehm... já ti ještě musím něco říct," odmlčela jsem se a pod Lokiho tázavým výrazem se snažila probrat odhodlání pokračovat. Pak jsem zvedla ruku a rozevřela dlaň, ve které ležel srolovaný kus pergamenového papíru. Loki nechápavě svraštil čelo a z pergamenu se podíval zas na mě.

„Co to má být?" zeptal se. Zhluboka jsem se nadechla a pověděla mu všechno. Jak jsem k tomu přišla a co to je. S nečitelným výrazem si ode mě pergamen vzal a tiše četl řádky proroctví. Když to dočetl, ztuhl a pořád na to mlčky hleděl.

„Tak co si o to myslíš?" nervózně jsem si přešlápla.

Loki ke mně zvedl oči. „Takže... my budeme mít dceru," odtušil a ani se nepohnul.

Udiveně jsem zamrkala. „Vypadá to tak, ale-"

„Dceru," zopakoval a v očích mu vesele zajiskřilo tak jako dřív.

„Ano, ale co to všechno ostatní? Co budeme dělat?" Dívala jsem se jak ho opouští prvotní nadšení a vrací se mu vážná tvář. Chvíli přemýšlel a potom zmačkal pergamen v ruce a vhodil ho do louče vedle něho. Plameny papír ošlehávaly až shořel úplně.

Pak se na mě otočil. „Nikdo se o tom nesmí dozvědět, hlavně ne-" přerušil ho třepetavý zvuk. Oba jsme ztuhli a za zvukem se obrátili. Na římse za námi seděli dva černí havrani, kteří začali máchat svými křídly až se vznesli a odletěli do stínů. Jak to, že jsme si jich nevšimli? Věděla jsem, co jsou zač. Ti havrani patřili Ódinovi. Byl to Hugin a Munin – jeho zvědi. Loki s kamennou tváří hleděl na místo, kde se nám ztratili. Oba jsme věděli že už bylo pozdě, slyšeli nás.