✓Moje Jméno Je Smrt - Zrod Lovkyně Revize

1. kapitola

Nevím proč, ale nesnáším svoje narozeniny. Ano, pro někoho to může být velký den, ale pro mě ne. Nepřijde mi, že je to něco extra. Je fajn dostat plno dárků, ale ten zmatek, který kolem toho rodiče vždycky udělají. No hrůza. Obrovská párty, plno balónků, jídla a lidí, kteří mě ani neznají, a z povinnosti mi koupí nějaký hloupý dárek, u kterého se musím tvářit, že je to přesně to, po čem jsem toužila a vždycky chtěla. Snad si letos odpustí klauny a podobné věci. Pro ně je to tak trochu společenská událost, kde světu můžou představit svoje dítě, tedy mě.

Zezdola zazní mamin hlas: „Sáro!" Ježíš, co zas. Ani chvilku klidu.

„Sáro."

„Jo mami, už jdu," zavolám. Rychle se podívám do zrcadla. Jediné, co mi chybí, je černá linka kolem očí, aby vynikla jejich čokoládová barva, a samozřejmě řasenka. Snad se Alexovi budu líbit.

„Sáro, přijdeš pozdě!"

„Už jdu, mami!" zavolám. Otočím se k zrcadlu zády. Rychle seběhnu schody dolů a zamířím do kuchyně.

„Ahoj, hodíš mě do školy, maminečko?" nahodím prosebný obličej.

„Tak to ne, měla jsi vstávat dříve. Musím do práce a už teď přijdu pozdě." Protočím panenky a radši si vezmu toust. Zakousnu se do něj a s plnou pusou zahuhňám: „Tak jo, uvidíme se večer, pá," otočím se a odcházím. U dveří se ještě jednou ohlédnu. Podívám se na ni. Najednou mi přeběhne mráz po zádech. Cítím, jako bych ji už nikdy neměla vidět. Rozběhnu se k ní, pevně ji obejmu a přitulím se.

„Sáruš, co děláš? Vždyť mi pomačkáš kostýmek, ty opičko jedna," směje se na mě a vrátí mi objetí. Pohled jejích očí vyjadřuje lásku. Usmívá se na mě mateřským úsměvem a pohladí mě po vlasech. Najednou mi přijde, že z komára dělám velblouda. V tu chvíli vím, že je vše v pořádku a nezlobí se na mě. Naposledy ji obejmu, ale ten zvláštní pocit se mi vrátí, jen co zavřu hlavní dveře. Něco je v nepořádku a já nevím, co to je.

.................................................................

Po cestě do školy si píši s nejlepší kamarádkou. Michaela je skvělá. Strašně moc si spolu rozumíme, chápeme jedna druhou, jako bychom byly sestry.

Čau, Sáro, tak co, jsi naučena?

Píše, jako kdyby mě neznala, usměji se a odepisuji.

Jasně, umím úplně všechno.

Během chviličky mi přijde odpověď, to už se neudržím a směju se na celé kolo. Jestli mě někdo pozoruje, myslí si, že jsem blázen.

To myslíš vážně, pane bože, a já na to koukala jak sůva z nudlí a nic. Prostě nic. Jsem úplně dutá, jak ten pařez na vaší zahradě.

Odepíši.

Neboj, to nebude tak hrozné.

To už ji vidím stát před školou. Mává na mě a už z dálky na mě volá: „Ahoj."

„Čau, Mich, vidělas Alexe?"

„No, víš," uhne pohledem, ale nakonec se na mě odhodlaně podívá. „Myslím si, že o Alexe by ses neměla zajímat." Koukám na ni a přemýšlím, jestli to myslí vážně, tváří se zaraženě a uhýbá mému pohledu.

„A to jako proč!" vyjedu a zle se na ni podívám.

Ať se snažím, jak chci, tak do očí se mi nepodívá. Hlavu má sklopenou a povídá: „Víš..., slyšela jsem, že si na party u Dana začal s 0livií."