✓Moje Jméno Je Smrt - Zrod Lovkyně Revize

4. kapitola

Vystrčím unavené tělo z auta a zůstanu stát s otevřenou pusou. Kdyby mi tam vletěla moucha, ani si toho nevšimnu. Jsem ohromená. Zkoprnělé stojím a nevěřím svým očím

Jsem u chaloupky, jako vystřižené z Hobita či Irských bájí.
Je uprostřed lesa celá z kamene a obrostla mechem. Vypadá to, jako kdyby byla součástí přírody. Kdybych neviděla vchod, myslela bych si, že je to zarostlý kopec. Okna jsou malá, kulatá a skoro nejdou vidět. Celkový dojem je naprosto ohromující.

„Pojď už a nestůj tam?" zavolá Yvetta.

Ohromeně vyhrknu: „Kde to jsme?"

„V bezpečí, neboj. Pojď dovnitř, najíme se, rozděláme oheň a všechno ti vysvětlím."

Její slova vnímám jen okrajově. Únava mě, ale dohání a konečně mi pomůže vzpamatovat se z šoku. Dobelhám se za tetou, která mezitím zmizela ve dveřích. Nejraději bych si šla lehnout a všechno zaspala, ale stejně moc, jak toužím jít do postele, tak toužím po vysvětlení. Chci vědět, kdo mě pronásleduje a proč mě chtějí zabít.

„Zatopím v krbu a ty zatím nachystej něco k jídlu," podává mi tašku plnou jídla. Vezmu ji do ruky a jdu do kuchyně. Přemýšlím, co udělám k jídlu. Nakonec vytáhnu chleba, sýrem a salám. Na nic jiného se necítím.

„Jídlo je hotové," zavolám unaveně.

„Už jdu."

V krbu plápolá oheň. Uklidňuje mě zvuk praskání dřeva. Začíná mi být teplo a chce se mi spát. Snažím se, vydržet, ale oči se mi klíží únavou. Nesmím usnout.
Začnu se rozhlížet. Vnitřek je malebný, celé zdi jsou z nějakého tmavého kamene. Je to jedna obrovská místnost. Malá kuchyň se stolem a třemi starými dřevěnými židlemi.
Naproti kuchyně je velký krb, u kterého stojí dvě starožitná křesla a pohovka. Jejích zvláštností jsou vyřezávané zvířecí nohy. Taky je tu kožešina, která je celá bílá. Mám chuť si na ni lehnout a nechat se jí konejšit. Vpravo jsou dveře, asi vedou do ložnice a vlevo je vchod ven. Celkově to na mě působí mírumilovným dojem.

„Teto, tak už mi řekneš, co se děje?" sedám si na židli a uždibuji chleba se sýrem a salámem.

„Vydrž chvilku, jen přihodím poleno a hned jsem u tebe."

„Ok," zadrmolím z plnou pusou.

Přisedne si a začne vyprávět: „Zlatíčko, nevím kde začít. Asi bude nejlepší, když začnu od úplného začátku," odmlčí se a přemýšlí. Urovnává si myšlenky.

Netrpělivě čekám, odevzdaně si vydechne a začne mluvit: „Tak za prvé... nejsem tvoje teta. Tedy pravá teta. Jsem pozorovatelka."

„Cože!" vykřiknu. Podezřívavě dodávám: „A koho pozoruješ?" začínám se bát a jsem naštvaná.

„Uklidni se, vše je v pořádku. Pořád jsem ta samá osoba, co znáš. Miluju tě jako svou dceru a ty to víš. Teď budu pokračovat ve vyprávění, ano? Jinak se nikam nedostaneme," pohladí mě po ruce a postrčí ke mně talíř s jídlem. Celou dobu ji nedůvěřivě sleduji, ale nakonec vyhraje hlad. Vrhnu se na další chleba.

„Chci odpovědi tak spusť."

„Tvůj otec pochází z rodu Apaté a tvá matka z rodu Nyx. Takových rodů je více a všeobecně si říkáme lovci."

„Lofi? A kofo loví?" vyhrknu z plnou pusou.

„Jestli mě budeš takhle přerušovat. Nedopovím ti to ani za týden," zamračí se a podívá se přísným pohledem.