✓Moje Jméno Je Smrt - Zrod Lovkyně Revize

45. kapitola

Již z dálky jde slyšet řinčení zbraní. Ještě než vejdu se zhluboka nadechnu nevím, co mám čekat. Nathaniel byl hodně odměřený a podle vyprávění Arthenala je možné že se vrátí ke svým starým zvykům. Doufám, že ne a že je to jen přechodná záležitost. Otevřu dveře. Chápu že ztratil někoho pro něj důležitého, ale nesmí se zbláznit. Nebo hůř vypnout emoce a být bezcitný panchart.

Naskytne se mi zajímavý pohled na Nathaniela bojujícího ze všech sil s profesorem Tahnano. Jsem ohromená, ale naštěstí profesor je pro něj asi nejlepší protivník. Má totiž schopnost předvídat útok.

Jejich meče se zkříží nad jejich hlavami vteřiny si hledí do očí až se Nathaniel neuvěřitelně napne a odhodí profesora dobrých deset metru. Ten přistane na zemi. Nathanielovi se na tváří objeví úšklebek. Vykročí k ležícímu profesoru. Jde rychlými a ráznými kroky. Najednou se rozběhne a z výskoku švihne mečem přímo na hlavu profesora Tahnano. Trnu hrůzou, a když už si myslím, že je po profesory tak ten prudce švihne mečem a zablokuje mu výpad. Odechnu si, ale jsem celá napjatá a strnulá. Bojím se pohnout, abych je nevyrušila a nezpůsobila tak jednomu z nich zranění.

Nathaniel použil tak velkou sílu že ho sráží na kolena. Tlačí ho k zemi oběma rukama, vypadá to, že profesorovi dochází síla, když najednou nečekaně uhne do boku. Nathaniel ztratí rovnováhu a plnou silou narazí z mečem do podlahy. Ten se roztříští na malé kousky. Nathaniel vztekle zavrčí, otočí se na mně. Jeho oči jsou jako led. Přejede mi mráz po celé páteři. Snažím se na sobě nedat nic vědět. Pozoruji ho aspoň doufám s klidným výrazem ve tváři. Jeho výraz se najednou změní v posměšný. Lehce se mi ukloní a zamíří ke stěně plné různých zbraní. Jistým krokem zamíří k obouručnímu meči. Sám o sobě má tento meč kolem pěti kilo a dlouhý je přes sto padesát centimetrů. Nathaniel ho ale s lehkostí mu danou drží v jedné ruce. Jako by to byla plastová náhražka. Polknu a začnu se bát. S tímhle mečem máme zakázáno trénovat. Je to velmi nebezpečná zbraň a jedna jediná rána dokáže člověka rozpůlit vedví.

Lehkost z jako ho drží mě fascinuje. Přijde mi, že to není pro něj žádná váha. Z mečem v ruce si pohrává a opisuje osmičky, jako by zkoušel jeho vyváženost. Profesor stojí klidně a vyčkává.

Nathaniel se na mě podívá tím svým zlým pohledem.

„Jdi pryč, Sáro! Nechci tě tady!" Vykročí, zastaví ho až moje slova.

„Nejdu nikam." Váhavě dodám: Udělala jsem něco špatně?"

Podívá se na mě: „Všechno!"

Tím naše konverzace končí. Jsem zmatená a nechápu co je. Snad mi nedává za vinu smrt Chaviho. Stačí mi, že si to za vinu dávám já. Kdyby to šlo, vrátila bych čas ať se nic s toho nestane, ať jsem zpátky v Yellou Clark a o tomhle světě nevím. Sice bych neznala Nathaniela, ale věřím, že bychom si cestu k sobě našli. Ale nic s toho nejde udělat a já musím jen doufat, že Nathaniel se vyvzteká a bude zase Nathaniel. Pochod mých zmatených myšlenek přeruší Nathaniel, který se postaví čelem k profesorovi a rozpřáhne se. Sálem se rozezní řinčení kovu o kov. Tahnano se mu úspěšně brání, ale sám neútočí. Jen odráží Nathanielův útok. Najednou se Nathaniel naštve a s křikem se rozpřáhne, až profesorovi odletí meč z ruky. Rychle začne uskakovat dozadu, ale Nathaniel stále útočí. Vypadá při tom jako bůh msty. Podaří se mu profesora škrábnout na lící. Je to čistý řez z kterého se okamžitě vyvalí pramínek krve.

V jeho tváři se nehne ani sval a seká zleva doprava. Profesor se nebezpečně blíží ke stěně. Nathaniel ale nezpomaluje. Přijde mi, že to spíš graduje. Je více a více agresivní a vzteklí. Když už profesor nemá kde uhnout rozpřáhne se, že ho rozpůlí. To snad né?! To se mi určitě jen zdá. To není Nathaniel, kterého znám. Tohle všechno se mi honí hlavou.