✓Moje Jméno Je Smrt - Zrod Lovkyně Revize

36. kapitola

Po celkem klidném návratu, kde se nic významného nestalo. Jsme museli jít na kobereček, abychom vysvětlili své počínání. Naštěstí se to obešlo bez vážných trestu. Jen máme více hlídek a tréninků, abychom prý nevymýšleli hlouposti. Nathaniela i přes jeho ohromné protesty jsem dokopala k doktorce, která k jeho a i mé spokojenosti uznala, že je v pořádku. Má se šetřit a prý už nemá umírat. Nebo si pro něj dojde a zabije ho sama. V tu chvíli kdy mu vyčinila, jako malému harantovi jsem se začala tak smát, že jsem si myslela, že se počůrám. Nathaniel vypadal jako zpráskaný pes a jen kýval. Vypadal u toho jako hýkající osel, ale jak krásný. V životě bych nevěřila, že on který vypadá jako bůh se bude červenat a ošívat, jako malé dítě.

Po několika týdnech

„Už několik týdnů pročítáme Pýthinino proroctví a pořád nic." frustrovaně hodím knihu na sedačku, prohrábnu si vlasy a dám si nohy na stolek. Patrik se na mě pohoršeně podívá, opětují jeho pohled a nadzvednu obočí. Co má jako být?

Nenechá to ovšem jen tak: „Hej tady jíme! Dej si ty smradlavé švestky pěkně na zem." Shodí moje nohy a začne oprašovat stůl, jako by tam něco bylo.

„Nemám smradlavé švestky a nech mě, jsem frustrovaná."

„To my všichni, ale klid někde to musí být."

Chtěla bych mít Melissin optimismus, ale už ztrácím naději. Kdykoliv máme chvilku, pročítáme Pýthininy knihy. Dokonce i Michael se k nám přidal. Což Sofie neuměla vydýchat a tak se nakonec rozešli. A teď Michael pálí za Melisou. A to zase šíleně štve Alexe. Jenže ten od té doby co se mi v obýváku změnil na vrčící bestii. Musí každý den, pár hodin ztrávit ve vlkodlačí podobě a trénovat sebeovládání. Už ho pořádně ani nevídáme. No ale s proroctvím jsme nijak nepokročili.
Je pravda, že je půlka ještě ve staré škole. Při mé smůle to bude ještě v těch knihách co tam tak poklidně leží. No jestli je, ale neodnesli odpadlíci.
Ale ti jdou spíše po mě než po knížkách.
Moje elekineze se rozvíjí závratnou rychlostí. Už s ní umím pracovat kdykoliv chci. Tak aspoň něco je pozitivní. O matce nemám žádné zprávy a už se mi ani nepodařilo s ní spojit. Jsem s toho nervózní. Hmm. Až budeme s Nathanielem sami musím se zeptat, jestli neví něco nového. Nemůžu ji tam nechat to prostě nejde. V hlavě se mi honí tolik myšlenek, že nevím na, kterou se zaměřit. Koukám do stropu a ani nemrkám.

,,Tak co myslíš Sáro?"
,,Co!?" nechápavě se podívám od koho ta věta přišla. Pohoršený Danův pohled mě utvrdí, že nejspíš od něj. Omluvně se na něj podívám: ,, Promiň jsem se zamyslela."

,,Poslední dobou s tebou není řeč."

Odmávnu to: ,,Tak co jsi chtěl?"
,,No jestli by Michael nemohl zkusit nějaké kouzlo. Ať nám to aspoň ukáže knihu."
Vyskočím na nohy, vykulím oči na Michaela.

Nevěřícně vykřiknu: ,,A to by jako šlo!?" Opatrně kyvné hlavou: ,,No asi jo, když ho zaměřím na tebe."
,,A to si nám to nemohl říct dřív!" ječím jako šílená bosorka. Mám chuť si začít rvát vlasy a skákat po nábytku jako orangutan. To není možné, proč já!? Už jsme to dávno mohli mít. A místo toho si tady dáváme pauzu na nuggety. Rozhodím rukama a chystám se je zahrnout nadávkami výkřikem a bůh ví čím, jen abych tu frustraci ze sebe dostala.

,,Hej, uklidni se!"
Naštvaným pohledem sjedu na Dana.
,,A řekni mi jeden jediný důvod, proč bych měla! Chápeš to! Už bychom věděli co po mě chtějí a já se mohla zaměřit na mamku. To si snad myslíš, že se mi líbí, když ji tam někdo mučí a bůh ví co ještě!!!"

To už mě ale stopuje Nathaniel.
,,Pojď, půjdeme se projit a oni se zatím pokusí vymyslet to kouzlo."
Tahá mě za ruku s místnosti. Naštvaně se mu vytrhnu a jdu od něho dál.