✓Moje Jméno Je Smrt - Zrod Lovkyně Revize

22. kapitola

„Aha. Tak se pojď posadit."

Váhavým krokem zamířím ke krémové pohovce.

„Musíš mi slíbit, že mě vyslechneš až do konce a že mi nikde neutečeš."

Chvíli přemýšlím, že bych utekla už teď.

„To ti slíbit nemůžu. Nevím, jak se zachovám. Už teď bych byla radši někde jinde než tady."

Moje upřímnost ho odzbrojí, těžce dosedne do křesla.

„Víš, všichni mi pořád jen lžou," zvednu se a jdu k oknu. V zádech cítím jeho upřený pohled. Něco ve mně praskne, prudce se otočím: „Víš jaké to je, když zjistíš, že člověka, kterého miluješ, vlastně neznáš!"

Zaječím: „Chtěl si mi vůbec někdy říct, že jsi byl ženatý!! Času si měl dost." Skoro neslyšitelně pokračuji: „Všichni moji blízcí mi pořád jenom lžou matka. Otec. Teta a teď i ty."

Ani nevím, kdy se zvedl. Cítím jeho ruce kolem svého těla. Tiše šeptá: „Odpusť mi," líbá můj krk. Celá taju a utápím se v těch krásných hřejivých pocitech. Bere mě do náruče, nepřestává mě líbat. Sedá si se mnou na sedačku a zasypává můj obličej a krk polibky.

„Miluju tě, nikdy jsem ti nechtěl ublížit, jen jsem nevěděl, jak ti to mám říct. Bál jsem se, že mě opustíš. Čím déle jsme byli spolu, tím byla moje touha říct ti to větší, jenže se zvětšoval i strach, že mě opustíš." Svůj proslov zakončí sérii polibku na krk a do úžlabiny mezi mými ňadry. Zakloním hlavu a zavzdychám. Chvilku si to vychutnávám, ale potom ho odstrčím od sebe.

„Tak teď máš možnost. Vysvětluj!"

Sice nerad, ale pustí mě. Sednu si do křesla a strčím si nohy pod sebe. Vyčkávám. Povzdechne si a začne mluvit.

„Nevím, kde bych začal," frustrovaně si prohrábne vlasy.

„Asi bude nejlepší, když začneš od začátku," snažím se ho pobídnout.

„Tak tedy. Moje žena se jmenovala Selena. Znali jsme se od malička... Vlastně jsme spolu vyrůstali," přemýšlí, jako by nevěděla, jak dál. „Narodil jsem se roku 1900. Všude se rozvíjela technologie mílovými kroky. Vzducholodě byli nejnovější a nejluxusnější dopravní prostředek. Selena byla o pár měsíců mladší než já," jeho pohled dostává nostalgická nádech. Napjatě poslouchám.

„Bydleli jsme ve Francouzké provánc. Bylo po první světové válce, všude bylo plno zdivočelých skupin odpadlíků, kteří toho hojně využívali. Chodili jsme na akademie a zároveň jsme už byli plnohodnotní agenti. Bylo nám osmnáct let a trávili jsme spolu všechen volný čas. Stali jsme se partneři, při likvidaci různých skupin porušující náš zákon. Postupem času to mezi námi začalo jiskřit, a ve dvaceti jsme se vzali. Jezdili jsme na různá místa a bojovali s odpadlíky.
Jednou nás poslali na rutinní akci. Dva upíři co vysávali nevinné oběti. Chovali je ve sklepě, jako nějaký dobytek. Využívali je na krev a mladé ženy znásilňovali. Když je objeti přestaly bavit, to bylo vždy tak po měsíci, zabili je a hledali si novou. Skoro vždy mladé ženy," mračí se, jeho nepřítomný výraz mi nahání strach.

Utopený ve vzpomínkách pokračuje: „Šli jsme tam jen my dva, měli jsme je zlikvidovat. Prostě rutina... Jenže rutinní akce to nebyla. Vtrhli jsme dovnitř, ale nebyli tam dva upíři, bylo jich dvacet, pořádali hostinu," podívá se na mě s bolestí v očích.

„Tolik krve a mrtvých jsem do té doby v životě neviděl. Válka oproti tomu byla procházka růžovým sadem. Než jsme se stačili vzpamatovat, zaútočili na nás. Selena se bránila, ale popadli jí čtyři upíři. Během zlomku sekundy jí vysáli všechnu krev a nakonec urvali hlavu. Zabili jí přímo před mima očima. Potom mám tmu. Probral jsem se, až když jsem stál uprostřed krvavé lázně a kolem mě samí mrtví."